2.04.2012

Ve studiu. S Danielem
v rubrice ***nezarazeno***


Dnes mi končí jarní prázdniny. Měla jsem týden na to, abych dohnala všechny svoje resty do školy a vymyslela si závěrečný projekt do Černobílé fotografie. Termín už mi začíná šlapat na paty. Doufám, že nikdo nečekal, že skutečně budu dělat, co se ode mne očekává. Místo čtení, psaní, focení a přemýšlení jsem malovala, šila a tancovala. Tak teď se pokusím zahnat špatné svědomí vyřešením alespoň jednoho restu, tedy blogu. Musím si totiž někam zapsat, jak skvělé a úžasné mi připadá focení ve studiu pro hodinu Osvětlování.

Osvětlování vyučují dva učitelé. Marshall učí dopoledne a na jeho hodinu chodí Nathaniel a Julia. Bob učí večer a na jeho hodinu chodíme já a Ana. Bobova hodina je jednoduchá, nenáročná a zábavná. Bobovy domácí úkoly jsou zadány velmi obecně a nechávají studentům naprostou svobodu ve volbě objektu, světla, pozadí, barev, hloubky ostrosti a všech dalších nastavení. Jaká je Marshallova hodina to nevím, ale vím, že jeho domácí úkoly jsou asi tak desetkrát náročnější než naše. Tam, kde my máme za domácí úkol přinést jednu libovolnou fotku s použitím jednoho světla, oni mají zadáno, co na fotce musí být (např. lidská noha, ruka a mléko v pohybu), jak musí být osvětlená (např. dvě světla na pozadí, jedno světlo na objekt) a kolik jich mají udělat (např. pět). Což vypadá poměrně snadně, ale v skutečnosti je to dost náročné. Člověk musí jednak vymyslet, co vlastně vyfotí, aby to splňovalo podmínky, a pak to musí skutečně vyfotit. Mám pocit, ze Julia i Nathaniel jsou z toho docela nešťastní. Já se nemůžu rozhodnout, jestli je lepší mít klid a pohodu nebo radši náročného učitele, který si vymýšlí spoustu věcí a nutí mě strašně moc vymýšlet a trávit ve studiu hodiny a hodiny. Zatím mám pocit, že jsem vyžrala z obou hodin to lepší, protože mám pohodu s Bobem a inspiraci od Marshalla.

Studio je překvapivý žrout času. Školní studio je rozdělené na čtyři sekce, tedy tam můžou současně fotit až čtyři studenti. Když je o studio velký zájem, je uplatňován časový limit tři hodiny na jednu sekci. Když nám to na začátku semestru říkali, tak jsem si v duchu ťukala na čelo, co bych ve studiu asi dělala víc než tři hodiny? Tak teď už to vím. Měnila nastavení. Tuto sobotu jsem byla schopná strávit ve studiu čtyři a půl hodiny úplně sama. Člověk přesouvá světlo, mění clonu, mění expozici, upravuje světlo, mění kompozici... a to všechno pořád dokola. A jakmile si člověk přibere někoho na pomoc nebo na modeling, tak čas najednou letí jak splašený a tři hodiny jsou sakra málo. Pořád ještě jsem tím překvapená.
Díky Julii a Nathanielovi jsem už šla do studia několikrát jenom tak, abych si něco vyzkoušela, protože svůj domácí úkol pro Boba jsem už měla hotový. Takhle jsem šla fotit pokusy s mlíkem, člověka na osvětleném pozadí nebo malování světlem, což nebylo úplně přesně takové malování, jak jsem ho dosud znala. Založila jsem si na Picase album Practice a hážu tam, co jsem si vyzkoušela.


Na focení osoby na osvětleném pozadí jsem si pozvala Daniela. Daniel byl můj spolužák v College Success, loni na jaře. Zaujal mne tenkrát svýma očima a širokým úsměvem. Potkala jsem ho před měsícem a půl v autobuse, měl sluchátka a tvářil se nepřístupně. Ani jsem si nebyla jistá, jestli je to on. Ale po několika zastávkách si mne všiml, široce se usmál a začal si se mnou povídat. Dodala jsem si odvahy a zeptala jsem se ho, jestli by mi nestál modelem. Byl nadšený, prý velmi rád, jen ať se mu ozvu. Nevěděla jsem, jestli se vůbec ozvu, ale za týden mne potkal ve škole a prý kdy bude focení. Tak jsem řekla, že v pátek. V pátek skutečně přišel a mohli jsme se pustit do focení. Bylo to teprve podruhé, co jsem fotila s externím bleskem, a byla jsem pekelně nervozní. Daniel tvrdil taky, že je nervozní, že nikdy nic takového nedělal, a evidentně se uklidňoval tím, že ukazoval svaly. Což mi připadalo dost zábavné. Docela mne mrzí, že z první části nemám žádné dobré fotky, protože se předváděl neskutečně. Mám pár ucházejících, které si schovávám spíš, pro to, jak se Daniel tváří, než že by to bylo dobře vyfocené. Když se dostatečně uklidnil ukazováním svalů, tak mne začal svádět. Říkal mi, že můj život je hrozně zajímavý, protože fotím a maluju a hraju na saxofon (taky jsem se trochu vytahovala, když už nemám ty svaly) a že je to hrozně sexy a okouzlující. Trvalo docela dlouho než mi došlo co dělá, protože jsem byla tak zaneprázdněná nastavováním foťáku a řešením toho, proč mám na fotkách černé okraje, že jsem v podstatě nevnímala co říká. Ostatně, mluvil anglicky, že. Po půl hodině se uvolnil a začal navrhovat, že bychom to zopakovali, ale že by to chtělo oživit, nějakou ženou, prý. Řekla jsem, ať si přivede přítelkyni, klidně je budu fotit spolu. Popravdě jsem přesvědčená, že černoši jsou krásní a fotogeničtí, jejich kůže je úžasná. A kdyby měl bílou přítelkyni, tak tím líp. Ten kontrast! Ptal se, jestli jsem open-minded a když jsem řekla, že si myslím, že jo, tak navrhl, že bychom mohli zkusit nějaké akty. Myslím, že testem na volnomyšlenkářství jsem prošla když jsem neprotestovala, ale odložila jsem to na další setkání, protože studio už se zavíralo.
Od té doby jsem Daniela potkala jen jednou a na focení nemá čas. Ani nevím, jestli mi to má být líto. Asi ne. Mám strach, že by se mne pokoušel přemluvit, že ta žena na fotkách s ním mám být já a diskusi o tom, že ne a proč ne, bych nerada podstupovala. Ale ty oči jsou fakt krásný. Ty se mi naštěstí povedlo vyfotit obstojně.

Z alba Daniel

2.04.2012, 5:24:53 . . .

19.03.2012

Tam, kde mají dobré víno
v rubrice ***nezarazeno***


Do San Franciska přiletěl Martin, což znamená, že jsme minulý víkend jeli na výlet. Na jih. Pravda, v San Francisku bylo poslední dobou krásné jarní, skoro až letní počasí, ale na jihu je vždycky ještě o něco tepleji. Petr nám to krásně naplánoval, v sobotu pěší výlet k vodopádům, v neděli projížďka vinicemi plus nějaké ochutnávky.
Vyrazili jsme v sobotu brzy, už v osm, abychom nemuseli nikam spěchat. A nespěchali jsme. Odhlasovali jsme si (já a Martin), že pojedeme po jedničce, protože dálnice je ošklivá, ale možná to nebyl úplně dobrý nápad. Jet po jedničce s fotografem v autě znamená neustálé zastavování. Tu jsme zastavili kvůli výhledu, tu kvůli moři, tu kvůli artyčokovému poli (to jsem viděla poprvé v životě), tu kvůli medu (u nás doma je hrozná spotřeba medu) a takhle jsme cestu na hodinu nebo kolik jeli od somi ráno až do poledne. Kolem poledne jsme byli v Santa Cruz, no a když už jsme tam, tak se přece musíme povozit na Giant Dipperu, protože to je prostě skvělý i když to člověk už absolvoval několikrát.
Ze Santa Cruz jsme zamířili do hor, na pěší túru. Navigace nám řekla, že na místě budeme kolem čtvrté hodiny odpoledne. Nedali jsme se zastrašit a jeli jsme a jeli. Cesta se postupně změnila z asfaltové na polní a skončila na soukromém pozemku. Petr upozroňoval, že je to kvůli tomu, že jsme jeli po jedničce, ale nedalo se nic dělat, pěší túru jsme pro ten den museli zrušit. Vydali jsme se tedy do King City, kde jsme měli rezervovaný motel. King City je jen malinko větší než ostatní městečka v údolí Salinas, které je plné malých vinařství na úpatí hor. V jednom vinařství jsme se stavili, ale že bylo čtvrt na šest, tak už nám ochutnávku nedali. Z Yelpu jsme pak pochopili, že v King City jsou asi tři ucházející restaurace, tak jsme si v jedné z nich dali mexické jídlo a usnesli se, že v neděli ale opravdu půjdeme na výlet a pak zajedeme do nějakého toho vinařství.

Jenže Petr pro nás měl na dopoledne už program, šli jsme na blešák. Což je věc, které já prostě nemůžu odolat. Na tomhle blešáku jsme myslím byli jediní bílí, všichni ostatní byli Hispánci (kdo není politicky korektní, říká Mexičani). Zaplatili jsme dolar za vstup, dostali jsme razítko na ruku a mohli jsme se pustit do obdivování. Nic moc úžasného tam neměli, jen jedna ženská tam prodávala sadu nádobí s docela sympatickým vzorem. Talíře, talířky, servírovací talíř, salátová mísa… dobře přes třicet kusů, což sice zahrnovalo i jemňounké šálky na čaj, které bychom nevyužili, ale i přesto jsem prohlásila, že sadu chci. "Tak to zařiď," řekl Petr. Když mi paní řekla, že za to chce dvanáct dolarů, tak bylo jasno, tohle si beru domů. Petr sice chtěl vzít svoje slovo zpátky, ale stačilo ho chvíli vydírat a povolil. Doma jsem pak zjistila, že to byl docela výhodný nákup. Ne, že by to nějaké děsně vzácné nádobí, eBay jsou ho mraky, ale za takovou cenu bychom ho jistě nekoupili. Naše sada se vzorem RHE3, by nám jistě nějaké peníze přinesla. Ovšem prodávat ji nechci. Jediná nevýhoda je, že teď mám tendence dokupovat chybějící kusy. Kromě nádobí se mi na blešáku líbil stánek se sladkostmi. Zeptala jsem se kluka jestli mu nevadí, že si něco vyfotím. Zaváhal, ale nakonec řekl, že samozřejmě ne a prý jestli jsem od novin. Dal mi kousek manga nakládaného v jakési červené nepálivé omáčce a ptal se jestli mi to chutná. Nechutnalo, ale co má člověk na takovou otázku říct?

Po blešáku jsme se sbalili a vypravili jsme se do prvního vinařství. Výlet počká, nejdřív ověříme, jaká tu mají vína a pak to půjdeme do hor vypotit. Yelp doporučoval navšítvit vinařství Hahn, tak jsme tam zajeli. Petr a Martin ochutnávali, já jsem se tvářila, že jsem děsně zaměstnaná focením. Dobrovolně jsem se totiž nabídla, že budu řídit. Vím, že chlapi jsou přesvědčení, že jedna, dvě skleničky se na řízení neprojeví. Já jsem přesvědčená, že projeví a zároveň vím, že čím víc vína se vypije, tím víc se člověku zdá, že má všechno pod kontrolou. Nehodlala jsem nechat nic náhodě. Jen mám obavu, že s tímhle přístupem si ty ochutnávky vína nikdy neužiju. Každopádně podle referencí mužů je vinařství Hahn skvělé a víno výtečné. Nechali jsme si od kolemochutnávajícího Čecha doporučit vinařství Paraiso, kam jsme zamířili hned po ochutnávce sedmi vzorků od Hahnu. Každý hoch koupil lahev vína a shodli se, že nejlepší je Pinot Noir z roku 2009 z vinice Smith, ale ani jednomu se za něj nechtělo platit padesát dolarů.

Ochutnávková místnost vinařství Paraiso nás zaskočila. Byla plná kýčovitých dekorací, nabízela ochutnávku čokolády a byla úplně prázdná. Nikde nikdo. Po chvíli přišla dívka ve fialových šatech a postupně našim ochutnávačům nalévala vzorek za vzorkem. Všichni se statečně snažili zahnat divný pocit z toho, že jsme tam jediní zákazníci, ale moc to nešlo. I když Petr tvrdil, že jim to po té první ochutnávce už vůbec nevadí. Docela zajímavá byla výstavka skleniček s různými vůněmi, které může člověk hledat ve víně. Venku měli moc hezký stan pro svatby a bankety, s výhledem na vinice a celé to tam bylo takové malebné. Nebýt toho, že vína měli spíš průměrná, bylo by asi doporučení vhodné vinařství. Kdybychom si tedy ke konci ochutnávky jsme si nevšimli, že v ochutnávací místnosti není vystavená jediná lahev vína!

Nakonec jsme zajeli do vinařství Wrath; v oblasti kde vyrůstal Steinbeck jsme to prostě nemohli vynechat. Ve vinařství Wrath jsme byli taky sami, ale slečna nalévačka byla příjemně upovídaná a usměvavá, kluci už byli docela navátí, takže to příjemně ubíhalo všem. Objednali jsme si k vínu velmi dobrý lokální sýr, Petr se moc nasmál, když nás přesvědčoval, že je to Eidam, já s Martinem jsem se s ním zavile hádali, že to teda není, že je to mnooohem lepší než Eidam, a slečna mu pak dala za pravdu, že ano, skutečně se tento sýr jmenuje Edam. Poptali jsme se na opuštěný dům, který stojí u silnice vedoucí k vinařství a dozvěděli jsme se, že ho vinařství kdysi dávno koupilo a zachránilo před demolicí. Rádi by ho zrenovovali a použili jako součást vinařství, ale v mezičase se dům jaksi stal kulturní památkou a rekonstrukce není možná. Každopádně jeho siluetu začlenili do své viněty. Když jsme se po hodině a půl odhodlali odjet, bylo půl páté a bylo jasné, že pěší výlet se zase odkládá. V autě jsme se najedli a pak se kluci rozhodli, že se ještě musí vyfotit na traktoru. Zrovna jsem je fotila na traktoru, když z ochutnávkové místnosti vyšla ta příjemná slečna a místo, aby nás seřvala, že lezeme po cizích traktorech, tak nás pozvala do lahvovny, kde úřadoval tlustý přítulný černý kocour. Všechno nám ukázala, řekla nám kolik lidí pracuje v celém vinařství (jestli se dobře pamatuji tak asi čtyři stálí zaměstnanci plus tři pravidelní brigádníci v době sklizně) a nechala nás v lahvovně hrát si s kocourem. Fascinující!
Cestou domů jsme ještě zastavili kvůli kaktusové farmě a kvůli chřestovému poli. Pěstují se tu úžasné plodiny, to se prostě musí vyfotit.

Z alba Salinas Valley

19.03.2012, 6:18:18 . . .

8.03.2012

Úpadek v San Francisku
v rubrice ***nezarazeno***


Seděli na chodníku a zády se opírali o modrou kachlíkovou zeď. On, běžný pouliční povaleč, relativně čistý, s fešným kloboučkem. Na klíně mu spal malý pes stočený do klubíčka. Ona, macatá, v batikovaném triku, hrála na banjo a zpívala. Nijak extra, ale taky nijak zle. Bylo čiré ráno, skoro příliš chladné, nebýt sluníčka, které se do nás do všech opíralo, do povalečů u zdi a do mne, která jsem opodál čekala na autobus. Tvořili krásný obraz, holka, chlap, benjo a pes na slunci. Přemýšlela jsem jestli je vyfotit, ale nenašla jsem odvahu, a tak jsem se nechala unášet teplem, hudbou a pohodovou náladou.
A pak přijeli policajti a vychodili je, že se na chodníku nesmí sedět.

8.03.2012, 7:29:00 . . .

5.03.2012

Cookie lover
v rubrice ***nezarazeno***


Že jsem se rozhodla studovat fotografii, tak jsem měla na podzim zapsané základy designu a úvod do fotografie. Nevím přesně, jak to, ale v obou těhle hodinách se mi nějak povedlo najít si kamarády. Nebo aspoň ctitele. Narozdíl od angličtiny, matematiky nebo dějepisu, kde prostě celá třída sleduje učitele při výkladu, ve fotografických hodinách probíhá kritika našich děl, kde se lidé zapojují (protože se to po nich chce) a člověk tak získá představu o tom, jací lidé ve třídě jsou. Měla jsem štěstí, že oba předměty učil Bob, kterého jsem si oblíbila a když celá třída na otázku "Co si o tom myslíte?" mlčela, já jsem poměrně často něco řekla.
V hodinách designu jsem se seznámila s Ruskou Julií, se Srbkou Anou a s Američanem Nathanielem. Nathaniel je milý, chytrý a bezprostřední a nemám vedle něj pocit, že jsem naprosté pako, což z nějakého důvodu mám prakticky s kterýmkoliv jiným Američanem. Nathaniel trochu pálí za vdanou Julií, což není divu, protože je to krasavice k pohledání, která je ještě ke všemu milá a skromná. Ovšem za nic na světě by to nepřiznal. Nathaniel ve mě vytváří dojem, že ta bariéra mezi mnou a zbytkem zdejšího světa ve skutečnosti není jazyková, ale kulturní.
V úvodu do fotografie jsem se seznámila s Andym. Andy je Čínský Američan první generace, tj. jeho rodiče sem přišli z Číny, on se narodil tady a angličtinu v podstatě považuje za svůj rodný jazyk. Čínsky rozumí, ale nečte a moc nemluví. Což mi připadá hrozně zvláštní, ale mám dojem, že je to tu poměrně častý případ. V designu jsem měla dělat portrét kluka, který na tom byl naprosto stejně. Prostě se ten jazyk nějak vytratí a děti jsou Američani. Andyho jsem si na začátku semestru vybrala pro svůj dobrý skutek, prostě proto, že byl jeden z mála, kdo se se mnou bavil. Koupila jsem si v létě nový foťák a měla jsem tak navíc svůj starší Canon, kterému nefungovalo automatické ostření, ale jinak byl naprosto funkční. Vzhledem k tomu, že se našli lidé, kteří chtěli předmět absolvovat bez foťáku a byli překvapení, že si foťák musí koupit, rozhodla jsem se, že ho někomu půjčím. Nabídla jsem ho tedy Andymu, který to s radostí přijal. Jen mám trochu pocit, že si to vyložil nějak malinko jinak, protože od té doby na mne poměrně často po hodině oddaně čekal a doprovázel mne k autobusu (ne, že bych ho od toho odrazovala, počítám, že ctitelů budu mít už jenom méně a méně, tak proč si toho jednoho odhánět, že).
Dále jsem se ve fotografii seznámila s Autumnem. Autumn mne nezaujal jménem, jak by se dalo čekat, ale svými fotkami. Kritika fotek totiž probíhala následovně: všechny odevzdané fotky měl pan učitel v jedné složce, kterou promítl na plátno jako slideshow. Hezky jednu po druhé, aniž bychom věděli, která fotka je čí. Pak se zeptal, která fotka nás zaujala, někdo řekl, která fotka ho zajuala, pak jsme o ní diskutovali, pak jsme zjistili čí fotka to byla a šlo se na další fotku. Trochu chaotické a trochu nespravedlivé, protože zpočátku ve skupině třiceti obrázků bylo tak pět až sedm dobrých fotek (neskromně musím říct, že moje fotka většinou byla jedna z nich). První tři týdny jsem měla vždycky naprosto jasno, která fotka se mi líbí nejvíc a vždycky se ukázalo, že to byla Autumnova fotka. V té době jsem ale ještě byla přesvědčená, že se jmenuje Adam. Pan učitel ho totiž oslovoval nějak jako Ódm, což prostě musel být Adam. Když jsem koncem semestru zjistila, že ho celou dobu oslovuju špatně, tak jsem za ním stydlivě šla a ptala jsem se, proč mne neopravil. "Tak tys to říkala v podstatě dobře a kdybych tě na to upozornil, tak by to bylo nezdvořilé," vysvětlil mi. A prý jak vyslovuju Adam, zkusila jsem to a on na to "close enough". On sám svoje jméno vyslovuje tak trochu jako Ódm. Autumn je můj oblíbenec, živí se tím, že učí tanec (!), je sympatický a vstřícný a když kritizuje fotku, tak v ní vždycky najde věci, které já vůbec nevidím. Ale často s ním souhlasím.

Škola mi začala už před měsícem a půl. Vlastně hned po návratu z Mauí. Tento semestr mám zapsaný Úvod do osvětlování, Černobílou fotograii/temnou komoru, Historii fotografie a španělštinu. A dvakrát týdně aerobik, ať mám nějaký pohyb taky. Pondělky a středy mám nabité. Začínám v osm ráno španělštinou, následuje tříhodinová historie (pouze v pondělí), pokračuju tříhodinou černobílou fotografií od dvanácti hodin, pak mám dvě hodiny pauzu na jídlo a pokec s Anou, pak se jdu zapotit na aerobik, po něm rychlá sprcha a úprk na večerní tříhodinu osvětlování, kterou jsem si zapsala proč? Protože ji učí Bob. Takže začínám v osm ráno, končím v devět večer, mám dvě hodiny přestávku. Ve středu je to o fous lepší, to nemám dopolední historii fotografie, tudíž mám o tři hodiny volna víc.
Zbytek týdne nemám prakticky žádné hodiny, kromě španělštiny, která je denně od osmi. To mne přivede každý den do kampusu na osmou ráno a po španělštině se můžu začít věnovat domácím úkolům z fotografie. Tento semesetr skutečně platí, že na jednu hodinu strávenou ve třídě s učitelem, musíme počítat dvě hodiny strávené na domácích úkolech. Domácí úkoly jsou vcelku pochopitelně fotky. Na kampusu je k dispozici velké studio a velká temná komora. Takže v úterý, ve čtvrtek a v pátek jdu po španělštině do studia nebo do temné komory a strávím tam pár hodin na fotkách. Začínám si trochu připadat jako skutečný fotograf.
Kromě to si taky připadám jak soumar, protože s sebou neustále vláčím nějakou tašku s něčím. Pondělí, středa jsou to věci na cvičení, zbytek týdne jsou to věci na fotku ve studiu nebo chemikálie na vyvolávání nebo prostě něco. Furt mám v ruce nějakou tašku!
Zdá se, že tím, že jsem si vybrala jeden konkrétní obor, jsem se konečně dostala do něčeho jako společenství. Je hodně rozlezlé, ale to nevadí. Na všechny fotografické hodiny se mnou chodí Ana, což je fajn. Nathaniela potkávám s Julií ve studiu (fotit ve víc lidech je výrazně praktičtější), Andyho mám v osvětlování (opět jsem mu půjčila foťák, tentokrát na jeho žádost) a Autumna potkávám v temné komoře, v černobílé fotografii. Kromě toho potkávám i další lidi z minulého semestru a cítím se skutečně docela dobře. Mnohem, mnohem lépe než minulý semestr po měsíci a půl.

Protože teď už jsme plnohodnotní fotografičtí učni, tak jsme dostali možnost si pronajmout malou skříňku, kde můžeme uchovávat všechny propriety nutné k černobílé fotografii i osvětlování. Náhoda tomu chtěla, že má Autumn skříňku vedle mne. Stojíme u skříněk a vyměňujeme si telefonní čísla, "Jak se jmenuješ?" ptá se mne. Utahuju si z něj, že ani neví jak se jmenuju, ale ukáže se, že si chce do iPhonu zapsat moje příjmení. Vyhláskuju mu ho. Autumn se začne smát. "Co je na tom vtipného?" ptám se a napadá mne jenom, že možná ví, co znamená -ová a připadá mu vtipné, že jsou v Česku ženský přiřazený chlapům. Ale ne, je to něco vynalézavějšího. "To zní jako cookie lover," usměje se Autumn.

5.03.2012, 7:31:37 . . .

19.02.2012

Dluhy
v rubrice ***nezarazeno***


Hromadí se mi. Vždycky si řeknu, že to počká, že to můžu napsat později, že se mi to teď nehodí, ale pak se k tomu nějak nedostanu. Tak aspoň něco dnes vyřídím. Procházka po San Francisku s Holčinou a Jakubem, Skleněná pláž, výlet do Monterey.

Vycházka za uměním a vědou

Koncem září se vrátili Holčina s Jakubem z výletu po Státech a čekal je poslední víkend před odletem do Česka. Když byli v San Francisku začátkem září, tak jsem neměla moc čas se jim věnovat, takže jsem se rozhodla, že teď jim ukážu, co zajímavého jsem nedávno objevila ve městě. Vzala jsem je na roh Šesté a Howard. Je tam dům, po kterém leze nábytek a mně se to moc líbí. Nábytek lezoucí po domě je dílem umělce jménem Brian Goggin a jmenuje se Defenestrace. Nábytek v pohybu je zjevně jeho specializace, ale nenechám si kazit radost tím, že San Francisko není jediné. Tentýž umělec má na svědomí slova vysypaná z knížek na křižovatce ulic Broadway, Grant a Columbus, na North Beach.
Když jsme se dost vynadívali na umění, tak jsme zašli za Petrovým kolegou Tomášem, který v té době bydlel na Mission, využili jsme jeho koupelnu a vzali jsme ho s sebou na procházku po městě. Stavili jsme se na Lombard street, pak na Fisherman Wharf v In-n-out, kde mají podle Tomáše skvělé hamburgery, a po americkém obědě jsme si dali v Ghirardelli zmrzlinové poháry, které se nedaly sníst. Už si to musím zapamatovat, že se ten pohár z Ghirardelli prostě v jednom člověku nedá sníst. Pokračovali jsme parkem k Fort Mason, kde je venkovní expozice Exploratoria, která například ukazuje, že vítr fouká jiným směrem v různých výškách (cvičila jsem si na tom hloubku ostrosti). Kromě tohodle tam je mnoho dalších atrakcí, třeba domeček, který má na sobě kukátko a v sobě spoustu fotek stejného objektu v různých dnech a denních dobách. Bohužel je to kukáto jen pro jednoho člověka a i když se zrovna nikdo nekouká, tak stačí se naklonit ke kukátku a za člověkem se rázem udělá fronta čekačů. Kromě Exporatoria tam probíhala venkovní výstava uměleckých sedátek, takže jsme okoukli i to. Nakonec jsme zabloudili i do muzea The Long Now Foundation. Tahle nadace sbírá peníze na hrozně zajímavé divné projekty. Například shromažďují všechny jazyky světa a zapisují je na zvláštní disk, protože se předpokládá, že během příštího století zanikne víc než polovina současných jazyků co jich na světě je. To, co nás nalákalo dovnitř, byl prototyp desetitisíciletých hodin. Hodiny, které jdou samochodem deset tisíc let a jednou za čas zahrají nějakou melodii, která je pokaždé jiná a nikdy už se nebude opakovat. Ochotný mladík předváděl různé prototypy hodin a vysvětloval jak fungují, ale já jsem mu samozřejmě nerozuměla a všechno co vím, to jsem si přečetla teď na jejich webu. Myslím, že až se tam vyskytnu příště, tak jim dám nějaký drobný příspěvěk, protože mi to připadá hrozně zajímavé.
Závěr dne jsme oslavili koktejlem ve střešním baru Intercontinental. Musela jsem být přísná na servírku a požádat, ať nás posadí k oknu. Asi jdeme do baru na střeše, abychom seděli uprostřed baru a neviděli žádný západ slunce z okna, co?



Skleněná pláž

Skleněná pláž je asi tři hodiny jízdy severně od San Franciska. Což se dá dojet, ale na výlet na otočku to není. Když přijel z Prahy Petrův kolega Martin, tak jsme ho vzali na víkend na výlet na skleněnou pláž. Pláž vznikla tak, že v polovině dvacátého století vznikla na pobřeží skládka. Lidi tam vyhazovali bordel, rozbitá auta a podobně. V sedmdesátých letech se rozhodlo, že možná není dobrý nápad mít skládku u moře, oficiální skládka se vytvořila někde jinde a co šlo, to se tam převezlo. Ovšem rozbité sklo nikdo z písku nevybíral. Od té doby moře ty kousky skla omývá a omývá až jsou z nich krásné průhledné opískované oblázky. Zlí lidé tam chodí, barevné oblázky sbírají a vyrábějí z nich šperky. A to přesto, že sbírání skla je v současné době zakázané.
Samotná pláž je poměrně nenápadná, skla je tam sice docela hodně, ale zdaleka ne tolik, jak jsem čekala. Myslím, že není divu, v podřepu se tam v různých koutcích nacházejí lidi s igelitkama, kteří vybírají ty nejlepší kousky. Počítám, že za pár let tam bude placený vstup a skla ještě méně. Nejúžasnější tak nakonec byl výlet k majáku Point Cabrillo, kde jsme chytili západ slunce.
Přespali jsme v malém městečku poblíž. Zajeli jsme na večeři do Applebee, kde jsme konečne zjistili, že moje vzpomínka na tenhle řetězec nebyla zas tak moc zkreslená, protože tam skutečně dobře vaří a večer jsme se opili v motelu. Ráno nás Petr zatáhl na procházku po přehradě, kde jsme viděli volavku a hejno racků, a obědvali jsme v restauraci Comforts v San Anselmo. Malé městečko za Golden Gate mostem plynule navazující na Ross, pak na Larkspur. Konečně se začínám trochu orientovat v lokálním zeměpise, ale skutečně jen maličko. V restauraci Petr koupil naprosto úžasnou broskvovou marmeládu s levandulí, což zní jako hrozná blbost, ale je luxusní.
Cestou do domů jsme se stavili na vyhlídce na most, aby si Martin mohl vyfotit most, a pak už jsme mu jen ukázali, kde mají nejlepší makronky na světě. Nebo aspoň, nejlepší makronky jaké jsme tu zatím ochutnali.



Výlet do Monterey

"Pojeďme do San Luis Obispo", navrhuje mi takhle v pátek Petr po telefonu. Kde to je? "Na jih od San Franciska" A proč bychom tam jeli? "Je tam teplo" Ale proč vůbec jezdit takhle z ničeho nic na výlet? "Protože budeme mít nocování zadarmo", křenil se Petr a já jsem byla čím dál zvědavější. Ukázalo se, že kolega Ray dostal poukaz na noc v hotelu zdarma, který je třeba využít do neděle a zrovna nějak nemá kam jet. Navrhla jsem, abychom tedy jeli do Monterey, to je kousek a ještě to tam pořádně neznáme, vždycky tam jenom projíždíme na cestě víc na jih. Konečně jsme měli čas projít si malý park Point Lobos, kde jsem skoro před dvěma roky poprvé viděla mořské vydry. Prošli jsme si krátkou naučnou stezku, kde jsme se například seznámili s květinou wood mint, což je jakási hluchavkovitá kytka vonící trochu jako máta. Došli jsme k moři, pokochali jsme se vlnami, a pak jsme podél pobřeží šli další stezkou k Sea Lion Point. Nějací lachtani tam byli, vydry taky, konečně trochu vyfotitelné. Asi nejzajímavější byl krab, který se schovával mezi kameny u přílivového jezírka. Na závěr jsme si u rangerského stánku pohladili kůži tuleně, lachtana a vydry. Ó, vydra má krásnou huňatou a měkoučkou srst. Naprosto chápu, že je někdo lovil jenom kvůli jejich srsti. Lachtaní srst je měkčí než tulení, ale žádný velký terno to není.
Od kůží jsme šli lesem zpět ke vchodu do parku, protože jsme museli zaparkovat mimo park. Parková parkoviště byla plná. Na druhou stranu jsme nemuseli platit deset dolarů za auto, jako pěší jsme měli vstup zadarmo (až na povinnou dolarovou dotaci na osobu).
Přespávali jsme v Monterey v Best Western. Petr hlásil, že máme pokoj s krbem, což jsem mu jednak nevěřila a jednak mi to přišlo jako blbost. Ale byla to pravda a ukázalo se to jako skvělá věc. Pokoj byl rozlehlý, s ohromným vysokým stropem, a krb krásně hřál. Přitáhli jsme si křesla k plynovému ohni, otevřeli jsme lahev vína, které jsme dostali jako pozornost podniku a užívali jsme si luxusu. Dokonce i postel byla skvělá.
V neděli přistál na našem balkóně racek a byl zvědavý, co mu dáme. Zjevně to nedělal poprvé. Protože jsme si ho chtěli vyfotit, tak jsme mu dali kousek mandarinky, který slupnul jak malinu. Pak jsme se odhlásili z hotelu a vyrazili jsme do města. Prošli jsme se po pěší zóně, sem a zase tam, a cestou k místímu Fisherman's Wharf jsme potkali skupinu tuleňů, kteří se maskovali za kameny. Ti, kteří se nemaskovali za kameny, naopak na nich leželi a vyhřívali se, na nás vyplazovali jazyk a vůbec byli zábavní. Na Fisherman's Wharf jsme hledali resturaci, kde mají nejlepší clam chowder (hustá smetanová polévka z mořských potvor) v širokém okolí. Restauraci jsme při prvním pokusu nenašli, ale zato jsme viděli co? Vydru! Pěkně zblízka, plavala si na zádech mezi loďkama a tvářila se, že ji diváci vůbec nezajímají. Nedokázala jsem vybrat jen jednu vydří fotku, musela jsem jich zveřejnit hned šest, takovou z ní mám radost. Restauraci jsme nakonec našli, clam chowder stál asi pět dolarů, ale nachytali jsme se, protože jsme u vchodu dostali kupónek, že když si dáme jedno hlavní jídlo, tak dostaneme předkrm zdarma. Tomu jsme nemohli odolat, takže jsme si dali polévku, předkrm (hnusný) a jedno jídlo na půl. Pomalu se učíme se dělit o jídla, protože většinou nám stejně stačí polovina jídla. Ale jde nám to pomalu, to učení. Cestou zpět jsme se ještě jednou podívali na legrační tuleně a tím náš výlet skončil. Moc příjemný nečekaný víkend.

Z alba Monterey únor 2012

19.02.2012, 21:35:14 . . .

24.01.2012

Týden havaj
v rubrice Výlety


O Havaji jsem byla dosud podivuhodně nevzdělaná. Vlastně mám pocit, že jsem dlouho to slovo znala jenom jako synonymum pro pohodu. Pak jsem zjistila, že havajské ostrovy jsou součást Amerických států. Když jsem se doslechla, že u havajských ostrovů se vyskytují několik měsíců v roce velryby, tak mne to zaujalo, ale pořád to bylo něco neskutečného, nereálného, nedosažitelného. Nakonec po San Francisku začaly loni v zimě jezdit autobusy s reklamou na Havaj. Jako, deštný prales pěkný, to jo, ale bez toho se obejdu. Různé barevné rybičky a želvy a delfíni, fajn, ale delfíny znám ze San Diega a barevné rybičky mne až tak netankují, stejně se nepotápím. Jenže pak jsem viděla fotku, kde teče rudá láva přímo do moře a lidé se na to dívají z loďky na moři. A bylo vymalováno, tohle prostě musím vidět.
Jenže Petr o tom nechtěl ani slyšet, vždyť je to určitě nebezpečné! Kromě toho je to samozřejmě drahý výlet a ani není jisté, že tam ta láva takhle ještě vůbec je. Jak bylo loni to zemětřesení, které způsobilo tsunami, co zaplavilo Japonsko, tak se to na Havaji nějak posunulo a vlastně nevím, jak to tam teď vypadá. Mám pocit, že Petra začala Havaj zajímat až když tam jeho kolega měl v létě jel na líbánky. Pak přišla Havaj skutečně na přetřes a já jsem se začala těšit. Hlavně teda na velryby, ani nevím kdy se láva vytratila z centra mého zájmu. Velryby. Velryby se pro mne staly hlavním lákadlem.
Petr koupil letenky, já jsem si koupila šnorchlovací vybavení, protože narozdíl od Petra si nechci strkat do pusy šnorchl, který cumlal někdo jiný, a mohli jsme vyrazit. Na týden na ostrov Maui.
Havajské ostrovy zahrnují osm ostrovů, mám pocit, že pět z nich je turisticky atraktivních a navštěvovaných. Mezi jednotlivými ostrovy je přeprava zajištěná letecky, což mne fakt překvapuje. Mezi ostrovy Maui, Moloka a Lanai funguje přívoz, ale třeba na Havaj se z Maui nedostane člověk jinak než letadýlkem. Na základě různých doporučení na webu vybral Petr k návštěvě Maui, protože je prý současně klidné, tedy nezamořené turisty a zároveň má co nabídnout, zejména výlety za velrybami, šnorchlování, krásné pláže (bílé, rudé a černé písky, prý), deštný prales na pěší výlety a mrtvý sopečný kráter na vyhlídku. V plánu byla odpočinková lenošivá dovolená, takže se Petr bránil mým návrhům zajet na jeden den alespoň na Molokai.


Velryby

Výlet za velrybami jsem naplánovala na první den pobytu. Havaj je vůči San Franciscku posunutá o dvě hodiny, takže vstávat v šest ráno pro nás mělo stejný efekt jako vstávat v osm ráno. Nedělalo nám to zásadnější problémy. Někde jsem se dočetla, že kvůli světlu je dobré jít na ranní velrybí výlet. Takže jsme ve čvrt na osm havajského času dorazili do malého přístavu v městečku Lahaina, patnáct minut chůze od našeho penziónku. Přivítal nás kapitán, který nám sdělil, že raft bude bez posádky, bude tam jen on, protože na ranní výlet se přihlásili jen čtyři lidi.
"Vážně?!" zeptala jsem se nadšeně.
"Jo, to přesně říkám, když vidím kolik lidí se přihlásilo. Vážně??" odpověděl.
Poslal nás na záchod a koupit si kafe než dorazí druhý pár. Skočili jsme si koupit bagel se sýrem a když jsme se vrátili, už se nastupovalo. Měli jsme celý raft prakticky pro sebe. Výlet měl celkem trvat dvě a půl hodiny a já jsem doufala, že uvidím velrybu blíž a déle než před dvěma lety. Vyrazili jsme vysokou rychlostí směrem k Lanai. Kapitán si povídal s druhou dvojicí, kterou tvořil otec s dcerou a která byla na svém asi patnáctém pozorování velryb, takže to už byli zkušení harcovníci. Byli překvapení, že je to naše první první pozorování velryb (ten sanfrancisský pokus jsem zapřela) a popřáli nám štěstí. Letěli jsme po hladině, po deseti minutách kapitán trochu změnil kurz, že prý viděl v dálce vodotrysk, který velryba vypouští, když se chce nadechnout nad hladinou, takže se tam pojedeme podívat a uvidíme, jestli velrybu zaujmeme. My jsme samozřejme nic neviděli, ale budiž. Pak jsme ale jeden vodotrysk zahlídli. Napravo, v dálce. Nalevo taky. V dálce. Pak znovu. Pak před námi. Najednou se co dvě minuty někde daleko na obzoru objevil vodotrysk. Nebo dva vedle sebe. Kapitán se rozhodl zastavit. "Teď začíná část, o které vám nikdo neřekne. Čekání. Počkáme, jestli nějaká velryba poplave naším směrem." Petr a já jsme s tím byli srozuměni, keporakové, velryby, které se shromažďují mezi ostrovy Lanai, Maui a Molokai, plavou kolem 30km za hodinu, takže než se náš motorový raft dostane k výskytu posledního vodotrysku, je keporak pryč. Pohupovali jsme na hladině a závistivě koukali na to, jak se velryby nadechují u jiných loděk, kilometry od nás. Aby nás zabavil, spustil kapitán Tim do vody hydrofon, mikrofon, který nám zprostředkoval velrybí zpěv. Pro mne to byla naprosto unikátní zkušenost, nikdy předtím jsem velrybí zpěv neslyšela a tady na klidném moři, když kolem nás v dálce vykukovaly velryby, mne to naprosto ohromilo. Samozřejmě jsme si to nijak nenahráli, měli jsme na práci důležitější věci, koukali jsme do dálky na vodu a doufali jsme, že se nám ten zpěvák ukáže.
Na youtube jsem našla video, které má zvuk velmi podobný tomu, co jsme slyšeli, ovšem to, co je na video je velmi nepodobné tomu, co zažije běžný účastník pozorování velryb. My jsme nic takového nezažili. Už proto, že jsme na raftu byli prakticky na úrovni vody, takže bychom na ně neviděli takhle seshora. Kromě toho, tohle jsou velryby natočené u Austrálie.
Po chvíli už tatínek nevydržel psychický tlak, že všude jinde jsou velryby, jen u nás ne, a navrhl, abychom se přesunuli. Kapitán byl proti přesunu, my jsme byli proti přesunu, ale i tak nás tatínek nějak přehlasoval. I přesto, že se k nám žádná velryba ještě nepřiblížila, jsem už měla několik ocasů v dálce. Když se totiž keporak rozhodne, že se ponoří do hloubky, tak se nadechne, udělá oblouk a jako poslední ukáže ocas. Tedy když vidíme ocas, tak je jasné, že následujících 10-20 minut se keporak přesouvá v hloubce, takže fakt nemá smysl tam jezdit. Mimochodem, keporak vydrží až 40 minut pod vodou na jeden nádech. Takže jsme to otočili a vyrazili směrem k Maui, tam kde jsme viděli nad vodou nějaké vodotrysky. Klidně si takhle jedeme a najednou PFÚÚÚ, vlevo od nás se nadechne velryba a hned vedle druhá. Ono toho z takové velryby totiž není vidět moc. Vidíme vodotrysk a kousek hřbetu. To se několikrát opakuje, až nám velryba ukáže ocas a je fuč. Nejzajímavější je asi výskok, který velryby vcelku rády a často dělají, aniž by se vědělo proč to dělají, ovšem nám se žádná velryba takhle neukázala. Než stihl kapitán zpomalit, tak vpravo o nás další PFÚÚÚ a hřbet. Kapitán zastavil raft, ale všechny tři krasavice už ukázaly ocas a zmizely. Čekáme. Kapitán nám vykládá zajímavé velrybí příběhy, tatínek už zas začíná být netrpělivý. Tak se sebereme a jedeme tam, kde vidíme hned tři vodotrysky vedle sebe. Podle kapitána tam zjevně probíhá soutěž o samici. Keporaci vyfukovali vodotrysky a plácali ocasama o hladinu. Samozřejmě daleko, daleko od nás.
Mířili jsme k nim, ale přestalo je to bavit dřív než jsme tam dorazili a vyrazili někam pryč. Těsně pod hladinou, takže jsme změnili kurz a s dostatečným odstupem (povinných cca 100 metrů) jsme je následovali. Najednou začal kapitán dělat "Whoa! Whoa!! WHOA!! ", rozhlíželi jsme se jak diví, ale nikde kolem nás nic nebylo. "Pod náma, pod náma!" volal kapitán a vypnul motor. A skutečně, přímo pod raftem byla velryba a plavala k hladině. Musím říct, že to bylo docela děsivé, protože zatímco raft měří devět metrů, tak velryba má až šestnáct metrů a kdyby chtěla, tak by nás převrátila natošup. Kaporak plaval k hladině a my jsme na něj částečně vyděšeně, hlavně ale fascinovaně koukali, jak se přibližuje z hloubky, jak se zvětšuje a dva metry od nás vypouští těsně pod hladinou bubliny. "Neplácej ocasem, neplácej ocasem," prosil ho kapitán a já jsem si říkala, tak co, budeme mokří no. Kaporak neplácnul, naprosto spořádaně se ponořil do hloubky a zmizel. Kapitán nám pak vyprávěl, že slyšel o jednom případu, kdy velryba takhle plácla ocasem po loďce a zabila jednu ženu. Tomu říkám uklidnění. Ale na druhou stranu tvrdil, že je to velmi nezvyklé a že obecně jsou velryby velmi krotké. Já jsem každopádně byla naprosto uspokojená, co se týče velryb a to přesto, že nám žádná velryba nevyskočila z vody.
Pomalu se blížil čas návratu, v podstatě jsme směřovali k přístavu, když se kousek za námi ozvalo už známé PFÚÚÚ. Je úžasné, že když neběží motor, tak jsou ty jejich výdechy slyšet nad hladinou na desítky metrů daleko. Zastavili jsme a tatínek se rozhodl, že musí velrybu vidět. Kapitán nám totiž nabízel, že si můžeme nasadit masku a šnorchl, položit se na kraj raftu, nechat se chytit za nohy a ponořit hlavu do vody a koukat na velrybu přímo v jejím prostředí. Přišlo mi to jako nesmysl, ale tatínek tím byl naprosto nadšený. Ponořil hlavu, po chvíli se vynořil a volal "Je tam! Sedí přímo pod náma!". Z raftu byl vidět spíš jen velrybí obrys, ale nehýbal se. Tak jsme se všichni vystřídali a velryba tam pořád byla. Hluboko pod náma, naprosto klidně se tam vznášela ve vodě, nehýbala se a já jsem se na ni dívala pod hladinou a byla jsem naprosto unešená. Pak se tam objevila druhá velryba, obě se nadechly a odplavaly pryč. Kapitán rozvíjel teorie, že nás samice používala jako krytí, aby měla na chvíli klid od samců, ale mně bylo úplně jedno, proč tam byla, já jsem se jen bezduše usmívala. Velryby odplavaly k dalšímu raftu, který se připlul na zavolání našeho kapitána, tak jsem si ještě vyfotila, jak cestující z raftu fotí velryby a už jsme jeli domů. Pan kapitán vypadal, že ho můj výraz zaujal, protože říkal takové věci jako "Podívejte se na ni! Mladé paní se bude dnes o velrybách zdát!" a "Viděla jste její oči? Oni mají krásné oči." a "Chcete vyfotit? Vy vypadáte hrozně štastně!" a já jsem skutečně hrozně šťastná byla. Při vystupování jsem ho objala na rozloučenou a odtančila jsem pryč.

Šnorchlování

Na šnorchlování jsem se těšila a bála se ho. Těšila jsem se, protože už v Mexiku jsem viděla ty krásné barevné rybičky a na Maui budou mít určitě ještě lepší rybičky než v Mexiku. Bála jsem se, protože mi bylo jasné, že při mé vrozené neschopnosti mi nacáká voda do šnorchlu a já se nadechnu mořské vody a utopím se. Proto jsem si, mimo jiné, koupila nejmodernější šnorchl, který se sám ucpe, když se s ním člověk dostaně pod hladinu. Velmi vychytané. Petr původně plánoval vypravit se na nějaký šnorchlovací výlet loďkou za těžké prachy, kde je šnorchlovací vybavení v ceně. Já jsem si naopak představovala, že se nějak dostaneme na jednu z asi patnácti šnorchlovacích pláží a vyzkoušíme si to v klidu u břehu. Základní problém byl v tom, jak se dostaneme na tu pláž. Auto jsme si na celý týdne půjčovat nechtěli, museli bychom řešit, kam ho zaparkujeme a jestli můžeme pít alkohol a jestli nám ho někdo nevykrade a tak podobně. Chtěli jsme používat autobusy, které po Maui jezdí, ale ukázalo se, že není jasné, kde všude stavějí a kdy přesně jezdí. Na pláž to bylo dvě hodiny pěšky. Nakonec jsme přišli na spásný nápad a pronajali jsme si kolo za patnáct dolarů na den. Nejlevnější kolo bez přehazovačky, s vysokými řidítky, s košíkem před řidítky. Jmenuje se beach cruise bike a připadá nám hrozně legrační.
Na kole jsme dojeli na pláž Black Rock, kde jsme si ověřili, že moře je krásně teplé, Petr se vozil na vlnách u břehu, já jsem si nasadila vybavení a vydala jsem se do moře. Neutopila jsem se. Ze začátku jsem dýchala jak splašená (podobnou zkušenost mi pak potvrdil i Petr), ale časem jsem se uklidnila a když jsem dorazila ke korálovému útesu, tak jsem se mohla kochat rybičkami. Samozřejmě jsem nebyla sama, kdo šnorchloval, bylo tam docela dost lidí, ale je zajímavé, že jak člověk kouká těma brýlema s omezeným periferním viděním jen dolů, tak vlastně nikoho dalšího neregistruje, pokud do něj zrovna nevrazí. Kromě množství rybiček jsem viděla také malou chobotnici, která se tvářila hrozně nenápadaně a vypadala v podstatě jako kus korálu. Nebýt toho, že jsem ji zahlédla při pohybu, tak bych o ní nevěděla. Co mne zaujalo při pozorování chobotnice, byl velrybí zpěv. K tomu, abych ji mohla dobře pozorovat, jsem totiž přestala plavat, jen jsem se vznášela na hladině, a zjistila jsem, že z dálky, potichnouku se ke mně nese stejný zvuk jako jsme slyšeli na velrybím raftu, prý se zpěv nese až 40 km.
Pak jsem viděla, jak se šnorchlaři shlukují na jednom místě, načež ukázalo, že je tam mořská želva. Byla u dna a vypadala trochu bezradně. Měla jsem pocit, že by si ráda doplavala na hladinu pro vzduch, ale jako by jí bylo jasné, že u toho bude mít spoustu diváků. Nakonec se sebrala a ladně odplavala do širého moře. Začaly se mi zamlžovat brýle a ani opakované vyplachování mořskou vodou tomu nezabránilo, tak jsem usoudila, že už jsem viděla dost a že se vrátím. Na břehu jsem předala vybavení Petrovi, který si to taky vyzkoušel a rybičky se mu líbily, jen prý kdyby omylem neodplaval za útes do skoro volného moře, tak by byl býval klidnější.
Ještě jsme si vyzkoušeli Stand-Up Paddle. Takové jako surfování bez vln. Člověk má něco jako prkno, k tomu má dlouhé pádlo, na prkně se snaží udržet rovnováhu a pádluje. Nešlo nám to ani jednomu, já jsem byla po deseti minutách a pěti pádech do vody docela vyčerpaná.
Fotky ze šnorchlování nemám, pouze pár z pláže, zato mám spoustu nepoužitelných podvodních videí. K vánocům jsem dostala podvodní kamerku, která překvapivě skutečně pod vodou natáčí a přežila zatím všechny podvodní pobyty. Všechna videa jsou ale u Petra na počítači a čekají, až z nich udělá dovolenkové video. Prozatím udělal z našich videí krátký horor.

Delfíni

Chtěla jsem jet šnorchlovat na Molokini (neplést s Molokai). Molokini je malinký ostrůvek sopečného původu (jako všechny havajské ostrovy), kam se jezdí lodí na šnorchlování a potápění se. Jsou tam prý krásné korály, rybičky, želvy a když má člověk štěstí, tak potká tuleně havajského ohroženého. Zjišťovali jsme, kolik takový výlet stojí. "Žijete v Americe a je vám víc než 21 let?" ptal se nás chlapík v budce, na které bylo napsáno Tourist Information. Potvrdili jsme, že ano a on nám řekl, že výlet stojí stopět dolarů na osobu. Leda bychom se chtěli zúčastnit hodinové prezentace jednoho úžasného hotelu, pak bychom zaplatili jenom pět dolarů na osobu. Není to žádný timeshare! Na to jsme mu ovšem jako zkušení cestovatelé neskočili. Jedna společnost nabízela Molokini zadarmo, když si od nich člověk půjčí šnorchlovací vybavení na týden. Tušili jsme, že v tom bude nějaký háček. Byl. Ten výlet zadarmo se koná pouze ve čtvrtek odpoledne a protože odpoledne už fouká vítr a moře je neklidné, tak účastníci častou nejsou do moře vůbec puštěni, aby si neublížili. Ale jestli chceme, tak běžný výlet prodávají za padesát dolarů a levnější prý stejně neseženeme. Rozhodli jsme se to ještě zvážit a vypravili jsme se na procházku do mini přístavu. Tam totiž stojí, jedna vedle druhé, budky společností nabízejících pozorování velryb, rybaření a šnorchlování. Nabídku na Molokini jsem tam nenašli, ale zjistili jsme, že společnost, se kterou jsme byli na velrybách, pořádá šnorchlovací výlet k ostrovu Lanai a že během cesty se často potkají delfíni. Aha, delfíni! To jsme ještě neviděli. Velryby jsme viděli, želvu jsem viděla, chobotnici jsem viděla, ale delfíny ne. A protože nám náš kapitán říkal, že když s nimi pojedeme znovu, tak zaplatíme pouze dětskou cenu, tak jsme se moc nerozmýšleli a hned jsme si jeden výlet objednali online.
Když jsme opět v půl sedmé dorazili do přístavu, tak se ukázalo, že to s tou slevou nebyla tak úplně pravda, že vracející se zákazníci mají slevu jen 15%, ale chlapík na místě se rozhodl to neřešit. Petr se pozdravil s kapitánem, který byl stejný jako posledně a když mu Petr řekl, že už ví, kde je záchod a tak, že už s ním jednou jel, tak kapitán nepřítomně řekl "Ajo, to jsi přece ty". Já jsem mezitím kupovala bagely k snídani, protože jsme sice měli slíbenou snídani v rámci výletu, ale já jsem ten raft už viděla a bylo mi jasný, že pořádná snídaně pro šestnáct lidí se tam nevejde. Půjčili jsme si neoprén na vrchní část těla, protože nám to členka posádky důrazně doporučovala a mohli jsme nastoupit. Protože jsme přišli první, mohli jsme si vybrat místo na sezení. Když mi kapitán pomáhal na raft, tak se na mne zadíval a pak řekl "Jéé, to jste vy! Vy jste viděli velrybu!". Takže si nás přece jen pamatoval.
Vyrazili jsme k Lanai. Cestou jsme se zastavili, protože ty velryby, ty jsou tam prostě všude. Takže jsme na chvíli zastavili a pozorovali jsme jak se v dálce objevují vodotrysky, ovšem žádný u nás, samozřejmě. Pokračovali jsme dál k Lanai a mrzli jsme, protože se trošku zatáhlo a hlavně jak jel raft rychle, tak pekelně foukalo. Pak raft zpomalil a kapitán upozornil na jindou loď, větší než naše, před kterou vyskakovala z vody ryba. Na tu dálku mi to připadalo jako asi půl metrová ryba, která se každou chvíli vymrštila z vody do vzduchu, chvíli sebou mrskala a pak zase spadla do vody. Přišlo mi to zajímavé, ale já jsem se těšila na delfíny. Můj odhad velikostí na dálku je evidentně dost bídný, protože tohle byl delfín. To jsem ale pochopila až o něco později. Nejdřív jsem si všimla, že se kolem naší lodi vynořují delfíni. Vypadali dost nenápadně, nevyskakovali z vody, jen se nadechovali a ukazovali hřbetní ploutev. Doufala jsem, že nějaký vyskočí a bloumala jsem očim dál od lodi a tam byli taky delfíni. A dál a dál a všude kolem nás, jak jsme pomalu jeli, tak všude plavali delfíni, kolem nás se vynořovaly a zanořovaly stovky hřbetních ploutví. Občas nějaký skutečně vyskočil, pak se z lodi ozvalo obdivné Ááách! Nevěděla jsem, jestli mám radši fotit nebo se radši kochat, tak jsem zkoušela oboje a překvapivě jsem byla tak úspěšná, že jsem jednoho spinner delfína chytila v letu. Když se dívám na tu fotku, tak mi připadá naprosto absurdní, jak jsou schopni ti delfíni vyskočit vysoko a co při tom dělají. Opět jsem si vzala na pomoc Youtube, takže prosím.
S delfíny jsme strávili asi dvacet minut a pak už jsme museli jet na šnorchlovací místo. Moře bylo poměrně živé, až tam pan kapitán nechtěl stavět, ale nakonec zastavil a dal nám třičtvrtě hodiny šnorcholování nad krásnými korály s hejny barevných ryb. Klidně bych tam strávila několik hodin, pokoukat se, vylézt na loď a najíst se, znovu si zaplavat, a tak, ale s takovouhle skupinovou výpravou to nejde. Vlastně jsem byla moc ráda, že nás bylo jen šestnáct a ne padesát nebo stopadesát, jako je na velkých lodích u Molokini.
Následně jsme zamířili zpět k Maui, cesta od Lanai k Maui trvá asi hodinu, když člověk nepočítá patnáct minut zpomalení, protože jsme znovu potkali delfíny. To už jsem se jen kochala, jsou tak elegantní! U Maui jsme nezamířili ještě do přístavu, ale do bývalého přístavu Mala Wharf, který se rozpadl a potopil a vyrostly na něm korály. Mně osobně se tam moc nelíbilo, potopený, sesypaný betonový přístav vypadal trošku jako potopená loď, což mne z nějakého důvdou děsí, asi že je tam spousta skrýší, ze kterých na mne může vybafnout ryba a já jsem extrémě lekavá. Mise ovšem byla splněna, protože jsme tam jeli, abychom viděli mořskou želvu a za asi půl hodiny jsme tam želvy potkali rovnou tři. Bohužel, když jsem chtěla vylézt z vody, tak byl žebřík na zádi nějak osazený a já jsem se ochomýtala kolem a nešikovně jsem při tom kopla holení do motorové vrtule. Asi jako když se člověk kopne o postel. Proto mne pak překvapilo, když jsem vylezla a kapitán říká "Tak jaké to bylo? A proč krvácíš?". Takže mi to vydezinfikoval, zalepil a zeptal se, jestli chci vyplnit nějaký papíry. Když jsem řekla, že ne, tak poznamenal, že se hned pozná, že nejsem Američanka. Doporučil mi, ať si to desinfikuju před každým vstupem do moře a hlavně po každém koupání, protože prý tam mají bakterie v moři. Já jsem ale už žádné koupíní v moři neměla v plánu. Doma jsem to pak ještě prohlédla. Pět centimetrů dlouhé, dobré dva milimetry hluboké a dva milimetry rozšklebené. Koupili jsme náplasti motýlky, Petr mi to stáhl a po týdnu už tam není skoro ani strup. Dopadlo to dobře.

Kráter

Na dva dny jsme si pronajali auto. První den jsme vyrazili na spící sopku Haleakala. Sopka, která už nesoptí, je známá tím, že je z ní krásný výhled na východ slunce. Přiznejme si, že fakt nejsme lidi, kteří by vstali ve tři, aby se mohli podívat na východ slunce. Petr to udělal před čtyřmi lety v Himalájích a prý je tam kurevská zima. My jsme na vrchol vyjeli autem a i tak tam byla krutá zima. U záchodků byla zmrzlá louže, což mne poněkud překvapilo vzhledem k tomu, že na pobřeží chodí člověk v plavkách. Já jsem důrazně chtěla jít na nějakou krátkou vycházku kráterem, protože jsem si chtěla vyfotit Silversword, který roste jen tady, ale silný a ledový vítr mne odradil. Tak jsem udělala hromadu fotek z vyhlídky (moc se mi líbilo, jak se mraky držely zvnějšku, za hranou kráteru), koupili jsme si nějaké suvenýry a jeli jsme zas zpět.

Deštný prales

Výlet do Hany jsme si nechali na poslední den, s autem. Do Hany se jede po úzké klikaté pobřežní silnici, která bývala bahnitá a neudržovaná, což dalo podnět k vytvoření trička s nápisem Přežil jsem cestu do Hany. Dneska je to pěkná asfaltová silnice s mnoha mostky přes říčky tekoucí do moře, kde může projet pouze jedno auto. Původně jsme měli v plánu zajet do jižní části parku Haleakala, kde má být krásná procházka bambusovým hájem k vodopádům, ale zalekli jsme se nezpevněné části cesty, která slibovala problémy pro auto z autopůjčovny. Taky jsme neměli úplně moc času a nechtěli jsme spěchat. Takže jsme po slavné silnici jeli dvanáct mil tam a pak dvanáct zpátky. Co se toho výletu týče, tak za naprosto nejzajímavější považuji duhové eukalypty. Nejsem si jistá, jestli bych si jich sama všimla, ale jeden z padesáti reklamních časopisů je doporučoval jako místo vhodné na focení, takže jsem dávala mezi šestou a sedmou mílí pozor a naprosto mne nadchly. Jsou za ostnatým drátem, který je na různých místech zohýbaný, a není k nim chodníček, člověk musí jít po úzké silnici, ale jsou nádherné. Kouzelné. Vypadají naprosto nereálně a člověk se ptá, kde se vzaly.
Další zastávka byla u bambusového háje, kde jsme si dali asi hodinovou procházku deštným pralesem, kde člověk mohl docela dobře vidět, jak roste les ve vrstvách. Viděli jsme spoustu zajímavých kytek a mám pocit, že jsem vyfotila avokáda, ale nejsem si tím jistá.
Dál jsme chtěli zastavit u vodopádů, ale ať jsme jeli, jak jsme jeli, tak jsme nepotkali žádnou ceduli 'K vodopádům tudy'. Trvalo nám chvíli, než nám došlo, že vodopády zřejmě budou součástí říček, přes které jezdíme, takže jsme zastavili u jednoho mostku a vydali se na průzkum. A skutečně, ani ne sto metrů od silnice, jezírko a vodopád. Teda spíš vodopádíček. Nikdo tam nebyl, tak jsem se převlíkla do plavek a skočila do jezírka, protože… jak často se mi tohle přihodí. Voda byla ledová. Sbalili jsme se a rozhodli jsme se pro návrat. Cestou zpět už jsme věděli, kde hledat dovopády, takže jsme se vypravili na jeden větší vodopád. Byl to krásný výlet, vylezli jsme nad první jezírko a tam byla krásná skála, po které tekl malý potok, tak jsme se vydali proti proudu a došli jsme k pěknému jezírku se jeskyní. Zvažovala jsem opět koupel, ale slunce už bylo za horou a ochladilo se, tak jsem to vzdala.
Nakonec jsme ještě chtěli najít Twin Falls, ale nějak jsme na široké cestě zabloudili a vodopády jsme vůbec nenašli. Zastávka Twin Falls, narozdíl od ostatních navštívených, poskytovala velké parkoviště a cesta k vodopádům byla široká polní cesta, podél které rostly úžasně barevné květiny. Ukázalo se, že cesta možná vede k vodopádům, ale hlavně vede k různým tábořištím a různě se větví a že jsme zřejmě někde zapomněli uhnout. Tak jsme se na to vykašlali a jeli jsme domů.

Maui

Když jsme přilétali do Honolulu, tak jsme dostali na vyplnění prohlášení, že nevezeme žádné ovoce ani další potraviny. Kromě toho jsme mohli dobrovolně vyplnit dotazník, o tom kolik ás je, kde budeme bydlet a proč tam letíme. Jako důvodu návštěvy byla na prvním místě tato možnost: Líbánky. 'Vzít se' byla hned druhá možnost.
Bydleli jsme v penzionku v městečku Lahaina, kde jsme na posteli měli matraci pod prostěradlem potaženou igelitem. To bylo dost otravný. Součástí ubytování byl mazlivý kocour s každým okem jiným, bazén, polonazí mládenci a mejdan u sousedů do tří do rána. Drahé jak blázen, ale to je holt celá havaj. Lahaina má střed kolem obrovského stromu banyan, který je majestátní a v noci tajemný. Podle mne je banyan strom z nějaké fantazy, s těmi rozložitými větvemi a vlákny visícími z nich. Jinak se turistický život v Lahaině soustředí kolem jedné ulice s názvem Front. Tam jsou všechny obchody se suvenýry, tam se prodává káva Kona, tam je k nalezení chlapík se papoušky, tam je tucet zlatnictví, ve kterých prodávají šperky ve tvaru květu plumerie v patnácti provedeních a velikostech. Plumerie je cosi jako symbol Havaje (kromě toho, že je to prý národní kytka Korey), hned vedle ibišku, národní květiny Havaje. Pro mne je to taková neskutečná kytka, vypadá prostě hrozně uměle. Ale je samozřejmě moc pěkná a já jsem pod vlivem touhy koupit si něco echt havajského koupila náušnice a přívěšek ve tvaru plumerie. U srdce mne hřeje, že jsem to koupila za šestnáct dolarů v obchodním centru Lahaina, zatímco ve fancy zlatnictvích mají to samé až za šedesát dolarů. Stejný strojově vyrobený stříbrný šperk. Cha!
Krome zlatnictví je Front Street plná resturací, kde člověka usadí na terasu na pobřeží, u nohou mu šplouchá moře, rybky se honí kolem kousku chleba vhozného do vody, na stole koktejl Mai Tai a grilovaná čerstvě ulovená ryba. Už teď se mi stýská.

Fotky z alba Maui 2012

24.01.2012, 7:27:04 . . .

27.12.2011

Zablešené Vánoce
v rubrice ***nezarazeno***


Kočky mají blechy. Naše kočky. Nemáme tušení, kde je vzaly, ale mají je. Poprvé jsme si všimli takového malého broučka na Pascalově břiše asi před měsícem. Dopoledne, když není zataženo, svítí na naši postel sluníčko a Pascal se tam vyvaluje a nahřívá. Chodíme ho tam mazlit a on se milostivě nechá překulit na záda a drbat na břiše. Tak jsme ho takhle jednou drbali a já jsem si všimla broučka. Upozornila jsem Petra, že Pascal má broučka, ovšem brouček se pohyboval velmi rychle a schoval se někde v srsti. "On má blechy! Pascal má blechy!" byla jsem téměř hysterická. "Ale nemá," uklidňoval mě Petr "blech skáčou a tohle vůbec neskákalo". "Tak mi řekni, co to asi bylo, když ne blecha" dožadovala jsem se dalších důkazů. Petr nevěděl. Zkontroloval Pascala ještě jednou a broučka zase našel, ale nechytil. Průběžně Pascala kontroloval následující týden, ale broučka už nikdy nenašel. Usoudil proto, že brouček se odstěhoval a Pascal je v pořádku. Nechala jsem se ukolébat.
"Hele von má blechy, podívej jak se prudce olizuje" upozorňovala jsem Petra na chování, které mi přišlo jednoznačné. Pascal se různě z ničeho nic zastavoval a freneticky si olizoval nohu, záda, břicho, případně vykusoval něco v srsti. MInulý víkend jsem zase šila do Petra, že má Pascal určitě blechy. Pascal se ke mně tulil a najednou na můj bleděmodrý župan skočila mrcha blecha. "Tady je, chyť ji! Já to věděla!" volala jsem na Petra a on ji skutečně chytil mezi dva prsty a přemýšlel co s ní, protože mrcha byla pěkně mrštná "Utopíme ji." navrhla jsem a donesla jsem půllitr s vodou. Petr tam skákavého broučka ponořil a mohli jsme si prohlédnout, že je to skutečně výstavní blecha. Zadeček, nožičky, blecha jak vyšitá. "Musíme něco udělat!" burcovala jsem Petra, ten ale jen krčil rameny, co asi tak můžeme dělat v neděli odpoledne s blechama. "Ty to nechápeš, blech se nezbavíme, jsou všude, v kočkách, v posteli, v pohovce, ve škrabadle, všude!" hysterčila jsem dál. Nakonec jsem se sebrala a šla jsem do nejbližšího supermarketu, že tam snad budou mít Frontline, přípravek proti blechám, který není na předpis. Protože Stronghold je na předpis a ten jsme zrovna neměli. Frontline neměli, ale měli něco podobného, co se také dává kočkám vzadu na krk, aby si to nemohly slízat. Na krabičce se píše "Breaks flea life cycle". Tak jsme tím napatlali obě kočky, na chvíli jsme je oddělili, aby jim to zaschlo, a pak jsme pozorovali, jak si můžou krky vykroutit, aby si to umyly. Zhruba dvě hodiny po aplikaci se Ganéša poblila pod pohovkou. Velmi důkladně. Vyzvracela dlouhý váleček granulí plus nemálo pěny. A byla malátná. A slintala. Slintala a bylo jí to úplně jedno. Nebo o tom nevěděla, těžko říct. Každopádně to vypadalo velmi děsivě. Petr se bil do hlavy, že jí to dal moc nízko na krk, ale já myslím, že to spíš slízala Pascalovi z krku. Pocit, že si člověk sám otrávil kočku, je k nezaplacení. Trvala jsem na tom, že jí musíme nastříkat vodu do tlamy, aby měla co zvracet. Nevím, jestli jí to skutečně pomohlo, ale když jsme se za pár hodin vrátili z cirkusového představení, tak Ganéša byla stále živá. Pořád je živá a už je úplně normální.
Říkali jsme si, že když to přiotrávilo kočku, tak blechy musely pochcípat na místě. Omyl. Když se Pascal rozvalí na sluníčku a my mu prohrábneme srst, tak do dvou minut potkáme blechu. Kolikrát i s kamarádkou. Petr už vypracoval techniku, jak na ně. Rozhrnout srst, když člověk zahlídne blechu, tak je třeba se přestat hýbat. Blechy jsou blbé, neutečou moc daleko. A pak ji bleskurychle chytit mezi dva prsty a utopit. Různě po bytě máme rozmístěné skleničky z vodou a nikdo už nepije jinou vodu než čerstvou z kohoutku. Já jsem zatím chytla jednu blechu, Petr už asi osm. Další aplikace protiblešího prostředku proběhne za necelý měsíc. Doufám, že tentokrát zabere skutečně na blechy a ne na kočky.

Skončila mi škola. Dvacátého prosince. Mám podezření, že škola byl jeden z důvodů, proč jsem se nechala ukolébat ohledně blech. Ve škole jsem totiž pořád tak nějak pozadu. Stále jsem se nenaučila rozvrhnout a naplánovat si čas, takže celý víkend odkládám psaní esejí do angličtiny, pak se na to v sedm večer vrhnu. V lepším případě jdu spát v jednu, v horším ve tři ráno.
Odhlédnu-li od prokrastinace, naučila jsem se spoustu věcí. Dějiny Ameriky od počátků světadílu po občanskou válku byly skutečně zajímavé. Poučila jsem se o Kalvínovi a puritánech; rázem mi dává smysl americké přesvědčení, že jejich cílem je vybudovat nový, krásný svět, vždyť s tím cílem sem přijeli. Poučila jsem se o Osvícenství; hned je mi lépe pochopitelný racionální přístup zavrhující cokoliv rozumem nepoznatelného. Poučila jsem se o otroctví a o tom, že nadřazenost bílé rasy nad jinými rasami je zakotvena v Bibli; nebo si to alespoň mysleli otrokáři dvatenáctého století. Zjistila jsem z čeho vychází název Republikán; šlo o lidi, kteří byli přesvědčeni, že centralizovaná, federální vláda není pro USA vhodná, že jednotlivé republiky mají mít hlavní slovo. Šlo převážně o Jižany, kteří tento názor zastávali. Během času se ale strany nějak prohodily a před občanskou válkou už byli Republikáni Seveřané. Prostě, dozvěděla jsem se toho spoustu, jen jsem zvědavá, kolik si toho budu pamatovat.
Angličtina mne taky pěkně vyškolila. Museli jsme psát esej, která definuje co znamená komunita. Poté následovala esej na téma Kultura, s pomocí definice antropologa Clifforda Geetrze. Odkládání psaní textů pro angličtinu mi zabíralo asi nejvíc času. Zjistila jsem přitom o sobě nemilou věc, totiž, že nerada přemýšlím. Jako, ne že bych vůbec nepřemýšlela, ale nerada luštím záhady. Jak napsat dobrou esej, to je pro mne naprostá záhada. Snadno poznám, že můj text není dobrý, ale nejsem schopna ho vylepšit. Dám tomu deset, patnáct minut a vzdám to. Řešit problémy? Kdepak. Co nejde samo od sebe, to nejde. Zřejmě proto se poslední dobou opakovaně potkávám s texty, které vyzývají k sebezušlechťování.
Z angličtiny a dějepisu jsme měli závěrečný test, takže teď čekám, jak jsem dopadla, ale nevím kdy přesně budou výsledky. Ve fotografii a základech designu jsme měli jenom závěrečný projekt. Ve fotografii sérii fotek, v designu jsme měli udělat portrét spolužáka, který nám byl přidělen. Design byl vůbec zajímavý předmět. Měli jsme tři výrazné umělecké projekty. Koláž, zpracovávaná samostatně, šest iterací, 3D projekt, který jsme zpracovávali ve skupině, 3 iterace, a závěrečný portrét, opět zpracovávaný samostatně, 3 iterace.
3D projekt byl asi nejzajímavější a nejnáročnější, protože se pracovalo se skupině. Vyfasovala jsem dva relativně rozumné kluky, jeden šestnáct let starý, druhý třicet. Úkolem bylo abstraktně ztvárnit nějakou emoci. Celý projekt trval asi měsíc, možná déle. Moji kluci si vybrali na ztvárnění Blaho. Osobně bych vybrala nějakou méně pozitivní emoci, ale přehlasovali mne. Co mne ale překvapilo bylo, že oni si navzájem nerozuměli. Myslela jsem, že bude problém v komunikaci kvůli mojí angličtině, ale problém byl tak nějak v tom, že se navzájem neposlouchali. Já jsem nakonec fungovala jako věčný nespokojenec, který organizoval komunikaci a schůzky týmu a neustále zpochybňoval volbu materiálu a tvaru. Popravdě řečeno jsem z toho byla docela frustrovaná, protože se zdálo, že kluci si notují v nápadech, zatímco já jsem jen protestovala a cítila se přehlasovaně. Nakonec ale musím říct, že mám pocit, že náš tým byl velmi úspěšný, protože jsme odevzdali dílo, které jsme společně navrhli a odhlasovali a všem se nám líbilo. Když jsem slyšela jak na tom byly ostatní týmy, kde se členové týmu prostě přestali objevovat na hodinách nebo jednoho člena prostě ignorovali, byla jsem vděčná, že jsem dostala tak zodpovědné a ohleduplné spolupracovníky.
Náš finální produkt byl udělaný z průhledného plexiskla, které symbolizuje čistotu a průhlednost dané emoce. Jde o několik řad čtvercových tyček různých délek zasazených do průhledné základny ze stejného materiálu. Tyčky jsou seřazené do řad a sloupců, což odkazuje na promyšlenost a píli, která vede k dokonalosti a tedy k blahu. V našem pojetí je totiž blaho nekontrolovaný výsledek kontrolovaného procesu. Tedy, k tomu, aby člověk dosáhl blaha, musí vyvinout určité úsilí, není to emoce, kterou člověk zažije jen tak z ničeho nic. Vrcholky tyček pak (pseudo)vytváří přírodní, neorganizovaný tvar přirozeně se zdvihající k jediné vysoké tyčce, která reprezentuje vrchol, kterého lze dosáhnout a po překonání nižších tyček. Celek je zespodu osvětlen bílým světlem, které opět odkazuje na čistotu emoce. Celý objekt je poměrně malý, je možné jej uchopit a prohlédnout si ho zblízka. Velikost naznačuje, že blaho je spíš intimní emoce.
Takhle nějak zněla moje racionalizce, kterou jsme museli odevzdat po prezentaci našeho projektu. Nepovedlo se to všechno tak jak bych si představovala, ale myslím, že výsledený produkt byl dobrý i tak. Objekt jsem si vzala, sice se o něj hlásil Bob, který ho na fotce ukazuje třídě, ale byla jsem rychlá a beztak nevěřím, že ho chtěl. Když jsem ho doma fotila, tak baterka už byla bohužel dost vybitá, takže jsem ho vyfotila bez světla.



27.12.2011, 3:06:22 . . .

9.11.2011

Máte pocit, že znáte tuhle osobu?
v rubrice ***nezarazeno***


Zeptal se můj oblíbený učitel Bob třídy, když se na plátně objevila moje fotka.



Předmět Základy fotografie je pro mne nejzábavnější předmět tohoto semestru. Na vyfocení zadaného úkolu máme jeden až dva týdny, odevzdáváme pak jednu fotku na USB disku. Bob si je stáhne do počítače a pak je promítá ve třídě na pláno a my si je navzájem kritizujeme. Kritiky ovšem v tomto případě znamenají, že si navzájem říkáme, co se na fotce povedlo. Dobré světlo, příjemná kompozice, snadná čitelnost, zajímavý přesah, úspěšné předání nálady, dobrá volba barev, zajímavý kontrast. Bob to pak shrne a přihodí pár vět s odbornějším pohledem. Ze začátku mne deptalo, že Bob je schopen pochválit úplně každou fotku. Každou. Každá fotka má něco, co se povedlo. Ať už jsou to takové drobnosti jako, že na fotce nejsou žádné srostlice nebo že se postava na fotce dívá do obrazu. Rozčilovalo mne to. Jak pak poznám, že se MOJE fotka se povedla, když chválí každou blbost?
Časem jsem se s tím smířila. Došla jsem k závěru, že vyzdvihováním pozitivních věcí se dá dosáhnout stejného účinku jako by se dosáhlo přísnou kritikou. Kromě toho jsem se sama pár věcí naučila díky tomu, že je lidi dělali a Bob vysvětloval několikrát dokola, proč fungují a proč nefungují. Například na svém autoportétu záměrně hledím z obrazu ven, protože celá fotka má vyvolat nepříjemný, nepohodlný pocit. Ať i divák pocítí jak nepohodlně se (občas) cítím já.
Opakování prostě nese ovoce. Což je zřejmě věc, kterou se teprve teď učím. Ověřila jsem si to v Designu na kolážích, ověřila jsem si to i v Angličtině na esejích, které nám pan učitel vrací k přepracování a já zjednodušuju a extrahuju a mám pocit, že výsledek je silnější. Fakt, že opakování je matka moudrosti a dokonalosti jsem si samozřejme ověřila i na saxofonu, kde docházelo k výrazenému zlepšení, když jsem cvičila každý den. A stejně mám pocit, jako bych to nikdy nevěděla. Vždycky jsem si myslela, že lidi jsou šikovní, protože jsou talentovaní a když něco nejsem schopna zvládnout a dokázat na první, druhý, maximálně třetí pokus, tak je to proto, že na to prostě nemám talent. Ve skutečnosti na to prostě nemám trpělivost a odhodlání.

Nicméně, na autoprotrét jsem neměla žádný pořádný nápad. Svěřila jsem se s tím v hodině Bobovi, mohla bych udělat tolik fotek, tolik aspektů mojí povahy, tolik různých nálad. "Zachyť to. Prostě vyfoť každý den jinou náladu" povzbudil mne. A tak jsem šla a vyfotila, jak jsem se zrovna ten den cítila mizerně (i když to popravdě řečeno nebyl zrovna jazykový problém). Do fotky jsem zakomponovala tolik prvků vyjadřující zkroušenost, neštěstí a izolovanost, kolik mne napadalo. Mám pocit, že víc už jich tam fakt dát nešlo. Možná je to přehnané. Ale myslím si spíš, že není. Že je to jen maximálně zesílené. Ono vůbec, když se podívám na své ostatní fotky do školy, tak zjišťuju, že mám tendence dělat jednoduché, přehledné, silné a výrazné fotky. Řekla bych až zjednodušující fotky. Přemýšlím nakolik to odráží moji osobnost.

Taky přemýšlím, jak vlastně na lidi působím. Myslela jsem si, že jazyková bariéra mne utlumí. Vzpomínám na vyděšené, zoufalé začátky semestru, kdy jsem seděla v koutku a dumala jak si udělat kamarády. Byla jsem přesvědčená, že prostě budu outsider. Americké kamarády stále nemám. Ale začala jsem komunikovat s učitelem, protože nás k tomu vyzýval. Aspoň s někým si v hodině popovídám. Tím jsem zřejmě vytvořila dojem otevřené, komunikativní osoby. Od takové se neočekává, že bude zkroušená.

A já vlastně ani ve skutečnosti zkroušená nejsem. Té fotce nevěřte. V průběhu semestru jsem v různých předmětech našla různé kamarády (až na Angličtinu tedy, tam je to pořád sólo) a všichni do jednoho jsou ESL, lidé jejichž rodný jazyk není angličtina. Nakonec to nevadí, už se necítím v hodinách tak ztracená, osamělá a nechtěná. Mám spojence. Srbku, Rusku, Mongolku. Poslední měsíce se cítím na škole vysoce pohodlně. Znám učitele, oni znají mne, znám nějaké spolužáky a v hodinách si vedu vcelku dobře. Nedávno bylo cosi jako pololetí. Kromě angličtiny, kde jsem dostala C z milosti a za liknavost, jsem měla samá Áčka. Což je příjemné. Všechno se zdá být na dobré cestě.

9.11.2011, 6:22:56 . . .

7.11.2011

V cuku letu
v rubrice ***nezarazeno***


Že prý nepíšu. Tak to je bohužel pravda. Říkala jsem si "aspoň jeden krátký příspěvek týdně". Ale moje organizace času je stejně špatná jako kdykoli jindy, takže najednou je týden pryč a napsáno není nic. A přitom by bylo o čem, samozřejmě.

Přišla zima. Teda ještě předtím přišlo léto, někdy v září, v říjnu. To se to tak střídalo, obyčejné dny byly proložené horkými dny, kdy jsem si i do školy brala sukni a slamák. To bylo fajn. Musím si to zapamatovat, až zas budu plakat, že v San Francisku není léto. Je, ale tak nějak na příděly, nárazově a hlavně v naprosto jinou dobu než ho čekám. A super bylo, že ty krásné teplé dny docela často vycházely na víkend. Ne, že bychom někam jeli, to ne, na to není čas, ale občas jsme si dopřáli procházku po městě a nahřívali jsme se.
Minulý týden tedy nejspíš začala skutečná zima, protože venku už není mezi šestnácti a dvacetipěti stupni, je tam mezi osmi a čtrnácti. Takže jsme vytáhli podzimní bundy, šály a teplejší boty. Zatím je chladno a slunečno, což je vlastně docela milé. Jen doma to nějak není milé, protože zima je nějaká hrozně lezavá i přesto, že už jsme pustili topení. Už jsem začala nosit vrstvené oblečení, u počítače sedíme zachumlaní v teplém županu a nejspíš kočkám koupíme spacák, protože je nám jich líto, že tady musejí být celý den v té zimě. Normálně bych jim poskytla svůj spacák, ale Ganeška nějak neví, že to je určené k tomu, aby se v tom kočka uvelebila a spala v teple, což Pascal i Damien chápali. Ganéša si myslí, že spacák je na to, aby si do něj Pascal zalezl a Ganéša se ho snažila vyhrabat. A ona má sakra ostré drápky a ten spacák nebyl úplně zadarmo, takže ten jí na rozcupování neposkytnu. Ale třeba v nějakém Goodwillu narazím na nějaký levný relativně teplý spacák pro kočky.



Poslední pátek v říjnu jsme pořádali párty. Asi vůbec první párty, kterou jsme tu pořádali. Cílem bylo blýsknout se mým kuchařským uměním a petrovým barmanským uměním. Já jsem se na to psychicky připravovala asi dva týdny dopředu, vymýšlela jsem, jaké všechny dobroty udělám a jak všechny oslním. Nakonec jsem se v pátek ráno pohádala s Petrem, kterému už moje plánování lezlo na nervy, a večer jsem skončila s česnekovou a tuňákovou pomazánkou. To jsem se blýskla. Ale nakonec to bylo jedno, Petrova kolegyně donesla skvělý chleba, měli jsme růžové koktejly, spoustu vína a slivovici, takže večírek se povedl. Lidi, teda vlastně kolegy z Petrova týmu, jsme svolali za účelem vyřezávání dýní, když se blíží ten Halloween. Ovšem jediní, kdo vyřezávali byli Petr, já a Koles, který to ještě nikdy nedělal a chtěl si to vyzkoušet. Sešlo se nám šest dýní, což bylo trochu překvapivé, vzhledem k tomu, že dýni si přinesli i lidé, kteří vůbec vyřezávat nechtěli. Nicméně nakonec jsme úspěšně zpracovali všechny. Dvě si odnesli kolesovci, tři jsme si vyřezali a jednu zkusil Petr jenom vyškrabat zvenku, což nebylo nejúspěšnější, takže jsem to ani nedokumentovala. Ostatně nejdrsnější dýni, firemní vyřezávání, jsem taky nějak nezdokumentovala, to ani nevím proč. Naštěstí, Petr si svůj výtvor vyfotil, takže jsem mu ho ukradala z webu a můžu ho tu ukázat. Ostatně, komu chybí Petrovo blogování, tak může sledovat alespoň jeho obrázkový deníček Sup slut?, kam, lenoch jeden líná nepsavá, háže různé obrázky ze svého života. Tyhlety iPady a jejich aplikace. Kdo již sleduje, tak si jistě všiml, že si Petr zhruba před měsícem pořídil akordeon.

Zpět k dýním. Z vnitřku dýně jsem udělala dýňovou polévku, dýňové pyré (do mrazáku) a dva dýňové chlebíčky. Ještě tam na mě čeká poslední zbytek naškrabané dužiny, ze kterého mám v plánu udělat dýňové placičky. "Magda peče" je teď můj oblíbený blog, o víkendu jsem udělala skořicové pusinky, které by byly úžasné, nebýt faktu, že si pořád pletu lžíci a lžičku. Ale tak jíst se to dá.





7.11.2011, 18:01:41 . . .

26.10.2011

Rizika soutěží ve škole
v rubrice ***nezarazeno***


Četla jsem teď v Učitelských novinách zajímavý článek o dopadu soutěží na děti, autorka Jana Nováčková. První odkaz vede pouze na začátek článku, celý článek je k dispozici v pdf. Hledejte Jana Nováčková: Rizika soutěží ve škole.
Jak to tak čtu, tak si říkám, že celé mé dětství zřejmě bylo takovou speciální soutěží, nejen ve škole. Možná se to dokonce školy netýkalo vůbec.

Kopíruju sem základní rizika, z šesti bodů jsem si vědoma čtyř, které ve svém životě běžně používám (pátý a šestý si nijak neuvědomuji, i když ten šestý nemůžu úplně vyloučit). Konkrétně bod dva mi dělá těžkou hlavu. Tohle je můj základní stavební kámen pro sebehodonocení. Jakkoli už racionálně vím, že pro život je to nevhodný a nepraktický postoj, tak ho používám zas a znova. Z bodu tři bych zase byla schopna vypozorovat proč mám problém navázat přátelství, i když tam by se jistě dalo najít spoustu jiných skrytých zádrhelů.

Jen by mne zajímalo, jestli tohle mám z domova nebo to do mne natloukli až ve škole.

Základní rizika soutěží

Rizika soutěží spočívají především v jejich dlouhodobých důsledcích.

1. Vytvářejí návyk na vnější motivaci k výkonu. Odnaučují děti dělat věci kvůli nim samotným, ale učí je, že jediné důležité je zvítězit, nikoliv dělat věci jak můžeme nejlépe.

2. Učí děti odvozovat pocit vlastní hodnoty hlavně od výkonu, od toho, zda podá lepší či horší výkon než druzí.

3. Budují specifické postoje k druhým lidem, učí je vidět jako soupeře a překážky svého úspěchu, nikoliv jako možné spolupracovníky při vytváření něčeho pozitivního a smysluplného.

4. Jsou velkou překážkou pro osvojení dovedností potřebných ke spolupráci.

5. Tím, že jsou příležitostí k podvodům a podrazům, ohrožují morální vývoj dětí.

6. Ze své podstaty zvyšují agresivitu, a tím zasahují do vztahů, do klimatu třídy.

V článku jsou všechny body rozepsané, zkopíruju sem, z osobních důvodů, rozepsaný bod dva.

Citace:
Ad 2. Odvozování vlastní hodnoty hlavně od výkonu

To, jak vidíme sebe sami, jak o sobě smýšlíme, významně ovlivňuje naše chování. Vnímat sebe sama jako hodnotného a kompetentního člověka, vážit si sám sebe – tedy mít vysokou míru sebeúcty – představuje v životě člověka významný pozitivní faktor pro zvládání životních zátěží, je to předpokladem pro spokojený život i ochranou před nemorálním chováním.

Abychom porozuměli, co s tím mají společného soutěže, je třeba si odlišit pojem sebevědomí a sebeúcta. Sebevědomí má svůj zdroj především ve srovnávání se s druhými (např. ve výkonech, vzhledu, inteligenci, úspěšnosti, oblibě apod.). Sebeúcta se vztahuje spíše k tomu, kdo jsme, jakou máme hodnotu jako lidé. Souvisí také s morálními hodnotami dané kultury, s tím, jak se člověk cítí užitečný, potřebný pro ostatní. Člověk s vysokou mírou sebeúcty si je vědom svých předností, ale i svých rezerv. Neobává se přiznat své chyby a snaží se o nápravu. Uznává a dovede ocenit sebe i druhé.

Soutěže mohou významně ovlivňovat sebevědomí – zvyšovat ho při vítězstvích, snižovat při porážkách. Mít dobré sebevědomí není nic špatného, jsme ale přesvědčeni, že pro úspěch i štěstí člověka, pro jeho vztahy a překonávání obtížných situací je mnohem důležitější dobrá sebeúcta. Sebeúcta není závislá na mínění druhých. Odvozovat svou hodnotu od toho, zda jsem v něčem lepší než druzí, nebo dokonce jen od faktu, že je v něčem porazím, je zničující pro vytváření dobré sebeúcty. Lidé s dobrou sebeúctou se nepotřebují povyšovat nad druhé, nepotřebují jim dokazovat, že jsou horší než oni. Dělají to, co považují za správné, bez ohledu na to, zda za to dostanou nějakou odměnu. Dítě se potřebuje naučit vidět samo sebe jako někoho, kdo je pro druhé důležitý, a to bez ohledu na své výkony. Pro vytváření sebeúcty jsou rizikové situace, kde dítě může získat pocit, že druzí lidé ho budou přijímat a milovat jenom tehdy, když bude splňovat jejich nároky, nebo jen tehdy, když dokáže, že je lepší než druzí. Soutěže mezi tyto situace bezesporu patří.
Konec citace.

26.10.2011, 17:58:16 . . .

25.10.2011

Kočičí návštěva
v rubrice Kočky


"V neděli přijde na návštěvu Ting. Přinese kočky." oznámil mi Petr jednou večer. Neznám žádnou Ting a nechápu, proč by k nám měla nosit nějaké kočky. Někdy si říkám, že to Petr s tou kreativitou při sdělování informací přehání. Popravdě řečeno jsem celou akci nedokázala pochopit až do té doby, kdy byly návštěvní kočky pryč, a souhlasit jsem s tím začala až dva dny po akci.
Když jsem se konečně dobrala všech informací, tak jsem se dozvěděla následující: Ting je Petrova spolupracovnice, která jede se svým přítelem na čtrnáct dní na dovolenou do Austrálie. Ting a Jeff mají dvě kočky a potřebují, aby se o ně po dobu dovolené někdo postaral. Kočky jsou milé, přítulné, útulkové a do domácnosti přišly spolu, což znamená, že Ting nemá představu, jak se kočky seznamují. Když jsou tak milé na lidi, tak na jiné kočky budou taky milé (a byly). A my máme taky kočky, takže by mohli být všichni kámoši. Petr je zkušenější, takže o tom měl jisté pochyby a proto navrhl kočičí návštěvu na zkoušku.

Pascal s Ganéšou už tvoří sehraný tým. Ráno nastoupí Pascal na hlavu, snaží se nás umazlit a tím nás vzbudit, zatímco Ganéša číhá u nohou a jakmile zahlédne nějaký pohyb, tak hýbající se nohu bleskurychle uloví. Ganéša už je dávno plnohodnotný člen domácnosti, s Pascalem si rozumí, prohánějí se po bytě bez křiku, jednou si začne ona, jednou on. Co se týče toho, kdo vyvolává hravé kočičí rvačky, tak jsem si dlouho myslela, že je to Pascal, jak potvrzuje toto video, ale včera jsem viděla Ganéšu jak leží na zádech před Pascalem, ukazuje mu bříško a pošťuchuje ho ze země tlapkou tak dlouho až se na ni Pascal vrhne. Na dece nám spí svorně oba dva. Když se chce Ganéša pomazlit, tak mi vyskočí na stůl a začne strkat tlapku do sklenice s vodou, shazovat tužky ze stolu, lézt na počítač, kousat kabel od nabíječky a nebo se aspoň snaží mi odnést telefon. Nejradši bych ji flákla, ale to mi Petr nedovolí, takže ji chytím do náruče a začnu ji drbat. Ganéša začne vrnět, načež mne kousne do ruky. Tak ji kousnu za krk, což ji vždycky překvapí, začne vrnět ještě víc, tak ji ještě chvíli drbu a pak ji pustím na zem. Když je hodně vytrvalá, tak se zvednu a jdu si s ní chvilku pohrát. Zdá se, že Ganéša je mnohem živější a hravější než Pascal, uvidíme jak dlouho jí to vydrží.

Takže Ting a Jeff přinesli dvě papírové krabice, ty otevřeli a vyndali kočky. Mají nádherného velikého zrzavého kocoura Schroedera a mourovatobílou kočku Niko. Hlavní roli v našem příběhu hrál nedobrovolně Schroeder. Pascal se k němu obezřetně připlížil, celý nahrbený a napružený a tady se ukázalo, že Ting skutečně nemá žádné zkušenosti, protože si krásného modrého Pascala chtěla pohladit. Taková nezodpovědnost, hned jsme ji okřikli. Pascal na Schroedera ošklivě zasyčel. Schroeder vypadal jako, že kočičí syčení vidí poprvé v životě. Schoreder si Pascala vůbec nevšímal a vydal se na opatrnou obhlídku pokoje. Myslím, že Schroeder byl asi tak dvakrát větší a těžší než Pascal. Pascal, který je v podstatě menší než Ganéša, byl jednoznačně nejmenší kočka ze všech čtyř. Niko se schovala pod postel a nevylézala. Ganéša se uklidila do obýváku a nechala chlapy v ložnici, ať si to vyřešej mezi sebou. Pascal kroužil kolem Schroedera a občas zasyčel, Schoreder si ho v podstatě nevšímal a zkoumal ložnici. My jsme se naobědvali a pak jsme šli zkontrolovat kočky. Všechno se zdálo v pořádku, tak jsme se dohodli, že hosté nám kočky nechají do večera a pak se uvidí. Mezitím Schoreder pronikl do kuchyně, za Pascalova přísného dohledu obhlídl, kde je žrádlo, a zamířil do předsíně. Na prahu kuchyně se ale zamyslel a Pascal, který běžel zkontrolovat, kam to vetřelec zas šel, do něj zezadu s rozběhem vrazil. To Pascala zřejmě namíchlo, protože se napružil, začal strašně řvát a Schroedera hrozně seřezal. Čuměli jsme všichni. Schroeder pochopil, že s Pascalem není žádná legrace a začal na svou obranu nesměle syčet. Ganéša, která přišla zkontrolovat situaci, se tak vyděsila, že syčela na jakokoli kočku, Pascala nevyjímaje. Pascal měl ocas jak štětku na lahve, mrskal s ním ze strany na stranu, hrbil se, syčel a mlátil packou do podlahy. Petr se rozhodl kočky rozdělit, naše zavřít do jednoho pokoje, ať si srovnají, že jsou kamarádi, cizí nechat zkoumat byt. Majitelé návštěvních koček odešli s tím, že se to snad zlepší a večer si kočky vyzvednou. Když se Ganéša přestala Pascala bát, tak jsme ho zase vypustili. Zdatně totiž mňoukal na zavřené dveře, protože moc dobře věděl, že vetřelci jsou v bytě. Vyběhl a hned je našel, obsadili mu záchod! Obě návštěvní kočky se schovaly na krytý záchod, Schoreder vzadu, Niko vpředu. Pascal je zase seřval a tlapou mlátil do bedýnky zvenku tak dlouho až to Petr nevydržel a zase ho zavřel v pokoji. Niko využila příležitosti, utekla za záchoda a schovala se na schodech ke dveřím. Schoreder to chvilku rozmýšlel a pak se taky schoval na schodech. Pustila jsem mňoukajícího Pascala z pokoje. Pascal oběhl byt, zjistil, že kočky jsou na schodech, s tím se spokojil a šel si po svém. Jednou za čas to přišel zkontrolovat, ale kočky pozice v podstatě neměnily. Jen Schroeder se přesunul se schodů do krytu vedle záchoda. V téhle pozici Pascal uhlídal bojiště, dokud se nevrátili majitelé návštěvních koček. Musím říct, že mi koček bylo fakt líto, protože jsem si jista, že po dobu pobytu u nás, asi 9 hodin, nežraly, nepily ani nešly na záchod. A přitom k lidem jsou fakt hrozně milé, občas jsem sešla po schodech k Niko, která na mne mňoukala, a nechala se hladit a mazlit.

Bylo fakt zajímavé, že nejmenší kocourek opanoval celý byt. Možná protože je nejstarší nebo protože je to prostě šelma. Druhý den ráno byl nebývale mazlivý, tak jsme ho moc chválili, jak krásně ochránil naši domácnost před vetřelci. Myslím, že z nich byl vlastně docela vyděšený. Usoudili jsme, že k nám teda asi kočky dávat nebudou, i když myslím, že třeba po týdnu by si na ně Pascal nějak zvykl. Jenže za dva dny přišla Ting do práce a vyprávěla, jak se Jeffovi pořád zdálo, že Schroeder má něco vzadu na krku. Tak ho pořádně prozkoumali, odhrnuli srst a zjistili, že má na krku zaseknutý Pascalův dráp. Takže je rozhodnuto, k nám ne.

Z alba Kočky 2011

25.10.2011, 17:24:00 . . .

18.10.2011

Trolley Dance 2011
v rubrice ***nezarazeno***


O Trolley Dance jsme slyšeli loni od Lešků, že je to hrozně zajímavé a určitě to nemáme letos prošvihnout. Takže když se v tramvajích objevily plakátky, tak jsme si řekli, že na to určitě musíme jít. Asi po čtrnácti dnech jsem na to v tramvaji opět narazila a že jsem měla foťák, tak jsem to rovnou vyfotila. A zase jsem na to zapomněla. Pak jsem si vzpomněla, když jsem fotky stahovala do počítače, ovšem tím to zas haslo. V plánování jsme skutečně slabí. Naštěstí jsem z nějakého důvodu procházela fotky v pátek a zase jsem na to narazila. Takže naplánovat si na sobotu program nebyl problém. Čekali jsme, že tanečníci budou tančit nějak podél tramvaje, ale probíhalo to jinak.

V sobotu bylo krásné počasí. Dorazili jsme k městské knihovně San Franciska a dostali jsme papírové náramky opravňující nás k účasti na exkurzi, která začínala ve čtvrt na dvě. Náramky byly rozdávané zdarma, ale na exkurzi ve 12.30 byly už rozdané. Tak jsme si zašli na oběd, koupili jsme si markonky a dorazili jsme akorát na konec jednoho krátkého tance v enviromentální budově. Skupina diváků měla asi osmdesát členů, každou třičtvrtě hodinu vyrážela na exkurzi nová skupina. Vedoucí nás odvedl před knihovnu, kde nám skupina ODC/Dance zatančila na téma Tranzit. Popravdě řečeno, já moderní tance nemám nijak v lásce, protože mu nerozumím, většinou mi to připadá celý divný. Ale tyhle tři pětiminutové kousky byly skvělé. Ne, že bych v nich viděla nějakou výraznou zprávu, ale bylo to prostě pěkné.



Dále nás odvedli do knihovny, do místnosti pro děti. Tady nám cirkus Sweet can, předvedl krátké představení na téma Magie, což spočívalo v roztomilém tanci s koštětem, v akrobacii s kruhy a v žonglování s talíři. To vše za doprovodu harmoniky. Krátké, milé, vcelku to, co jsme očekávali.



Pak jsme pokračovali do nejvyššího patra knihovny, kde na terase proběhlo asi patnáctiminutové představení salsy, ve třech krátkých sekcích. Bylo to pěkné, více profesionální než amatérské, hezké kostýmy, rychlé pohyby, mrskání zadečkem, úsměvy. Mně osobně se naprosto nejvíc líbila černoška ve světlých šatech. Široký úsměv, výrazný barevný kontrast. Nicméně žádné choreografické překvapení.



Následně nastala tramvajová část, protože jsme se přesunuli do podzemí na tramvaj. Tam se všech osmdesát lidí narvalo do dvouvagonového vláčku a odjeli jsme asi pět stanic do stanice West Portal. Tam jsme vystoupili a shromáždili jsme se u zdi. Tanec se konal na druhé straně kolejiště. Dvě červeno-žluto-tyrkysové tanečnice tančily na nástupišti bez hudby a pomalu se přesunovaly na naši stranu. Nakonec seděly obě strakatice na lavičce kousek od nás a chichotaly se. Celá legrace trvala asi deset minut a mohli jsme se přesunout k místní pobočce knihovny.



U knihovny nás čekal zvláštní akrobatický tanec, tanečnice Jodi Lomask. Tohle je ten tanec, který mi nic neříká. Jistě je to strašná dřina a já obdivuju, že je někdo schopen takových výkonů, ale že by mi to připadalo pěkné na pohled, to teda ne. Takže jsem ani nefotila, ale Petr se ujal foťáku, takže máme záznam i tohoto.



Pokračovali jsme dál, cestou jsme potkali zase strakatice, tančily ve výloze jednoho knihkupectví, ale my jsme museli pokračovat dál až na jakési malé náměstíčko. Tam jsme se usadili na zem a jedna černoška nám začala vykládat historii čtvrti West Portal. Mluvila a vzdalovala se od nás a za ní tančily dvě ženy a postupně mluvit přestala a tančící ženy se přesunuly na náměstíčko a tančily. Osm žen tančilo sbor, jedna pak poletovala kolem. Já jsem věnovala pozornost zejména sboru. Tohle představení se mi moc líbilo, aniž bych byla schopna říct proč. Prostě to dávalo smysl.



Po historii se už divácká skupina blížila ke konci exkurze. Než jsme ale došli do cílové stanice, tak jsme zase potkali strakatice, jak tančí na balkóně domu přes ulici. Je to zajímavé, protože tančí bez hudby, alespoň my žádnou hudbu neslyšíme, takže to vypadá, jakože holky na balkóně jenom tak blbou. I přesto je to zábavné. Korunu tomu nasadí bezdomovec, který se šourá kolem a vykřikuje "Tanec na ulici! To je znamení konce Ameriky, tanec patří do tanečního sálu!".



Poslední zastávka je v Kung-fu studiu. Představení je zahájeno čínským lvím tancem, který mám hrozně ráda, připadá mi prostě roztomilý. Dosud jsem si myslela, že je to drak, nicméně teď už vím, že jde o lva, kterého tvoří dva lidé, předek a zadek. A když jsou dobře sehraní, a zatím jsem viděla jenom dobře sehrané dvojice, tak člověk snadno a rád uvěří, že se jedná o jedno veliké roztomilé zvíře. Protože jsem si to chtěla užít, tak jsem nefotila, tudíž nemám žádné fotku na ukázku, ale povedlo se mi najít skvělé video na Youtube. Musím tedy říct, že na daném videu je velmi kvalitně vycvičený a zahraný lev. Já jsem dosud neviděla žádného lva lézt po vyvýšených podstavcích a celou dobu trvání videa jsem měla strach, že si lev nabije. Myslím, že tady jde o soutěžního lva.
Náš sobotní lev byl spíš začátečnický, takže trochu běhal, trochu hopsal a rozhazoval bonbóny. Následné představení ukazující různé sestavy kung-fu bylo amatérské a nudné. Byl to dost slabý závěr, ani jsem nefotila.

Když to ale celé shrnu, tak první tanec před knihovnou, Transit, byl skvělý, historický tanec West Portal na náměstíčku byl výborný, a doprovázející strakatice mne taky moc bavily. Takže u mne dobrý, zejména vemu-li v potaz, že to celé stálo jednu MHD jízdenku.

Fotky z alba Trolley Dance 2011

18.10.2011, 6:42:17 . . .

12.10.2011

Výlet do San Diega
v rubrice ***nezarazeno***


V půlce září jsme si prodloužili víkend a odletěli jsme do San Diega. Opět. Může za to samozřejmě Sea World se svou politikou 'prodáváme pouze jednu vstupenku, která platí do konce roku'. Občas mám pocit, že jsme ideální zákazníci. Všechny tyhle špinavé obchodnické triky na nás fungují. Můžeme za jednu cenu jít do parku víckrát? No tak to uděláme! I když víme, že to znamená utratit víc peněz za jídlo přímo v parku. Ale zase se můžeme víckrát dívat na bílé velryby!

Rozpačitý čtvrtek

Letěli jsme brzy ráno ve čtvrtek 15.9 září. Předali jsme klíče od koček obětavému Tomášovi, který na nás chudák čekal v půl šesté ráno před domem, a mohli jsme letět. Do hotelu La Pensione jsme dorazili v půl jedenácté dopoledne. Chtěli jsme si tam na recepci nechat zavazadla a vyrazit do města, ale překvapivě už měli k dispozici volný pokoj, tak jsme si do něj odnesli zavazadla, prohlédli jsme si postel a úplně bezděčně jsme na ní usnuli. Spali jsme do dvou hodin a pak jsme si řekli, že spát jsme mohli doma. Rozhodli jsme se, že si pronajmeme GoCar. GoCar jsou taková žlutá vozítka, která jezdí po San Francisku a mluví. Je to docela dobrý nápad. Ze skútru je udělané dvoumístné vozítko (podoba s asijským vozítkem tuk-tuk je jistě čistě náhodná), které má v sobě zabudovanou GPS a reproduktor. Když se člověk drží doporučené trasy, tak autíčko na zajímavých místech mluví a říká, na co pěkného se tam může návštěvník podívat. Dobré je, že člověk může autíčko zaparkovat jako motorku a jít se projít nebo najíst nebo něco vyfotit. Nevýhoda je, že s každým takovým zastavením se prodlužuje čas pronájmu a ten není zadarmo. My jsme si pronajali vozítko na dvě hodiny a vybrali jsme si dvouhodinou trasu, takže na zastávky rozhodně nebyl čas. Zejména když se ukázalo, že jedna ulice je zavřená a musíme jet jinudy. Kromě toho jsme zjistili, že autíčko je strašlivě nepohodlné, působí velmi křehce, takže jsme se cítili docela ohroženě, a z nějakého důvodu je jízda zábavná pouze pro řidiče. Alespoň v našem případě to tak bylo. Spolujezdec zřejmě příliš vnímá nevýhody autíčka, zatímco řidič tůruje skútr a drandí mezi auty. GoCar jsme vrátili těsně před vypršením limitu a šli jsme na večeři.

Výběr resturace je vždycky ošidný. Nechceme zapadnout do nějaké turistické pasti, kde za vysokou cenu dostaneme špatné jídlo, takže bloumáme od resturace k resturaci až nakonec vybereme Filippi's Pizza Grotto, která se nám jeví jako podnik, kam chodí místní a tudíž to bude dobré. Mám podezření, že tenhle podnik taky zmiňovalo autíčko, což jsme vzali jako doporučení. No, rozhodně to bylo zajímavé. Vzhledem k tomu, že se nacházíme v Little Italy, nás nepřekvapí nabídka omezená na těstoviny. Těstoviny s omáčkou, těstoviny s koulí z mletého masa, těstoviny s klobásou. Já si vybírám lasaně s klobásou, Petr volí špagety s masovou koulí. Tím, co nám přinesou, jsme skutečně překvapeni. Zjevně mají několik druhů těstovin, na které kydnou jeden druh omáčky a přihodí jednu ohromnou masovou kouli nebo klobásu. Čekala jsem, že ta klobása bude zakomponovaná do vrstev lasaní, že Petrova masová koule nebude jedna velká, ale několik malých. Jídlo bylo sice levné, ale bohužel taky zoufale průměrné, nudné, skoro až nedobré. Snědla jsem polovinu a zbytek jsem si nechala zabalit. Cestou do hotelu jsme si ještě koupili dva krásně vypadající zákusky. V hotelu jsme marně lovili wifi a zklamaně konstatovali, že zákusky nechutnají o mnoho lépe než pofiderní těstoviny s rajčatovou omáčkou. Zatím se tedy San Diego moc nevytáhlo. Nepohodlné autíčko, nedobré těšoviny, nudné zákusky a mizerná wifi. A to bydlíme v Little Italy, v druhé nejzajímavější části San Diega hned po Gaslamp District. Rozhodli jsme tedy ještě pro noční vycházku, že si dáme na dobrou noc drink.

Vlekli jsme se nocí a pořád jsme nepotkávali žádný bar. Americké bary mají tu nevýhodu, že v nich bývá hrozný rámus a spousta lidí. Takovému bychom se raději vyhnuli, ale v podnicích, kde je tišeji, zase málokdy nechají člověka posedět nad skleničkou, bývají to resturace, kde se očekává, že bude člověk večeřet. Když už jsme to skoro vzdávali, tak jsme narazili na podnik Currant, resturaci přidruženou k jednomu hotelu, a tam měli happy hours od devíti večer až do noci. Tak jsme tam nakoukli, sedli jsme si na bar a objednali jsme si drinky, pět dolarů za kus (což je levné, běžné ceny jsou mezi osmi a patnácti dolary). Já jsem si omylem objednala short drink, Appletini, vodka s jablečným likérem ve vychlazené koktejlce. Bylo to poprvé, co jsem s nadšením vypila short drink, ve kterém je děsně cítit alkohol. Nevím jestli to znamená, že už jsem dospěla, protože obyčejně preferuju long drink, kde je alkohol schovaný za různé džusy a likéry. Cestou zpět jsme ještě objevili, že za rohem od hotelu je zmrzlinárna, kde prodávají zmrzlinu na váhu. Mají asi dvanáct příchutí, člověk si sám natočí zmrzlinu do kelímku, zaplatí, dostane lžičku a může jít.



Pátek v Sea Worldu

V pátek ráno jsme si zašli na snídani. Nepoučitelně jsme šli do podniku, kde jsme večer koupili nudné zákusky. Dáme jim ještě šanci. Podnik šanci promrhal a po dlouhém čekání nám předložil jídlo, které jsem ani nebyla schopná dojíst, jak bylo nevýrazné. A to se teda nestává moc často. No nic, hurá na rybičky. V Sea Worldu jsme jako první navštívili bazén, kde lidi můžou krmit lachtany. Malý hlučný bazének. Člověk si za šest dolarů koupí pět rybiček (snad sardinek) a ty pak může házet lachtanům v bazénu. Lachtani jsou strašlivě chytří, takže se naučili jak od lidí vyprosit rybičku. Někteří sedí přímo pod skleněnou zábranou a oddaně vzhlížejí vzhůru. Ti mají šanci u dětí, které jim prostrkávají rybičky speciální krmicí dírou ve skle. Někteří sedí na kameni, pohupují se a řvou. Ti mají šanci u dospělých. Někteří plavou v bazénu a doufají, že se někdo smiluje. Někteří mají zvednutou jednu tlapku, totiž ploutev, pózují a jsou krásní. Takoví mají šanci nejčastěji u slitovných žen, protože vypadají, že se hrozně snaží, vždyť dokonce mávají ploutví, ale zároveň jsou daleko vzadu, žádná náhodná rybka se na ně nedostane. Člověku je jich prostě líto, chudinka malej. Jó, chudinka malej, moc by mne zajímalo kolik rybiček takový lachtan potřebuje a kolik jich skutečně dostane, protože jen za náš desetiminutový pobyt u bazénku dostal rybičky čtyři. A pak je tam pár takových, kteří žádné úžasné triky nepředvádějí, jenom řvou a natahujou hlavu. Ovšem když jim někdo rybičku hodí, tak ji chytěj do tlamy a pak si ji dvakrát třikrát pohodej ve vzduchu než ji sežerou. To byli mí favoriti. Měla jsem v té době za úkol vyfotit pohyb v rychlosti, takže jsem cvakala jak divá, ale ukázalo se, že mi úplně nejde zachytit ten okamžik, kdy lachtan chytá rybičku.

A taky nesmím zapomenout na volavky. Kolem bazénu postávají, posedají a poletují volavky a racci. Ani ti nejsou blbí a dobře vědí, že se tam rozdává jídlo. Když Petr kupoval na mou žádost rybičky, tak mu paní prodavačka důrazně vysvětlovala, že musí rybičky mít schované a dávat pozor na ptáky. Petrovi žádný pták nic nesebral, ale viděla jsem několik situací, kdy člověk měl nataženou ruku s rybičkou nad bazén a rozmýšlel se, kterému roztomilému lachtanovi ji hodí. Nehodil ji žádnému protože kolem proletěl pták a sebral mu ji. Byli jsme u bazénu několikrát a stávalo se to zhruba tak jednou za deset minut. Případně nějaká volavka prostě chytla letící rybu dřív než tato dopadla do tlamy lachtana.

První představení, které jsme navštívili, bylo lachtaní. Lachtaní představení není impozantní, je zábavné. Vystupují zde dva lachtani, jeden větší s chlapem a jeden menší s ženskou, a ti spolu soutěží. Synchronizovaný tanec, skoky do vody, skok přes tyčku. Je to skutečně velmi zábavné. Dokonce i když to člověk vidí už podruhé. Po lachtanech jsme šli znovu na krmení lachtanů, chtěla jsem fofit. Škoda, že většina fotek je tak nějak divně rozmazaná. Petra to ale nebavilo, takže jsme se dohodli, že se za chvilku sejdeme přes kosatčím stadionem. Když jsem tam spěchala, míjela jsem bazének na hlazení delfínů a skoro nikdo tam nebyl! Jenom v rychlosti jsem ti pohladila delfíní čumák a uháněla jsem pryč. Delfíni jsou přesně takový jako vypadaj, kluzcí.

Kosatčí představení bylo trochu zklamání. Pravda, to, jak se ta ohromná zvířata dokážou vymrštit z vody, to se asi omrzet nemůže. Jsou prostě velký a krásný a mrštný a černobílý. Ale příběh One Ocean, který je teď okolo cvičených kosatek vystavěný, je dost slabý. Zejména porovná-li to člověk s propracovaným představením Believe, které jsme viděli v dubnu. A to ani nemluvím o tom, jaké představení jsme viděli na DVD. Tam jezdí cvičitelé na kostatkách a kostatky s nimi vyskakují z vody. Ale to se nejspíš nějakých pár let znova dělat nebude. Po představení jsme procházeli proskleným tunelem vedoucím nad bazénem kosatek. Ten bazén je zoufale malý. Byl by malý i mně! Pořád doufám, že pro ně někde mají nějaký větší, ohromný bazén, který je aspoň padesátkrát větší než kosatky, kde mají dost místa na plavání. Ale bojím se, že to je pouze moje naivní představa.

Od kostatek jsme šli k delfínímu bazénu, aby si i Petr mohl pohladit delfína. Když jsem tam byla já, tak tam prakticky nebyla noha a delfíni jen tak pro legraci cákali na vodu na břeh. Teď byly břehy obklopené lidmi s nataženou rukou. Každý si chce pohladit delfína. Vlastně se divím, že tam ti delfíni vůbec plavou. Ale dobrá věc se podařila a Petr si delfína nejen pohladil, ale taky si s ním zahrál na cákanou. Delfíny je možné za drobný příplatek také krmit, ale pouze dvakrát denně a už půl hodiny předem tam stála fronta až za roh. Za větší příplatek je možné vlézt s cvičitelkou k delfínům do bazénu a dávat jim příkazy. Petr mne přemlouval, ať do toho jdu. Bylo pošmourno, lidí málo, takže bych se do vody určitě dostala. Jenže já jsem už jednou viděla, jak v bazénu klepe kosu skupina pěti lidí, po pás ve studené vodě a jeden, jeden se baví s cvičitelkou. Jak tyhle atrakce znám, tak si představuji, že to trvá půl hodiny, z toho pět minut mám s delfínem a zbytek stojím ve vodě a čekám, až na mne přijde řada. Takže jsme se vrátili k lachtanům, kde jsem konečně zachytila rybku i lachtana a mohli jsme jít na bílé velryby.

U běluh jsme měli hrozné štěstí. Zrovna měly krmení. Teda jenom dvě, což úplně nechápu, celkem jsme viděli čtyři běluhy a jedno šedivé běluhátko, ale na krmení byly v bazénu jen dvě. Paní cvičitelka jim házela rybičky do tlamičky a na závěr natáhla ruce, pískla a každá běluha vyskočila a čumákem se dotkla její ruky. Stejně je zajímavé, jak vypadají běluhy roztomile. Jakoby se pořád usmívaly, mají malá kulatá očička a dobromyslný kulatý čumák. Ztělesnění nevinnosti. Ovšem zuby mají taky slušný. Vydali jsme se do povodní sekce akvária. Cestou jsme minuli laxního ledného medvěda a šíleného mrože. Mrož plaval v bazénku tam a zpátky. Vždycky k hladině, pak na kraj bazénku, pak po zádech ke sklu, narazit zády do skla, odrazit se od skla, na hladinu na vzduch a znovu. Pořád dokola.

Nás čekalo další představení. Delfíní. To, které jsme viděli v dubnu jako první a úplně nás uchvátilo. Bála jsem se, že po zkušenostech s kosatkama a lachtanama a tak podobně už nám delfíni nebudou připadat zajímaví. Bála jsem se zbytečně. Delfíní představení nám pořád připadá zajímavé. Pravda je, že mám pocit, že u delfínů mají delfíni mnohem míň prostoru než lidé, což mi přijde líto, ale zase na druhou stranu se na delfínech jezdí hned dvěma způsoby, na čumáku a za ploutev. Osobně mi přišly nejzábavnější děti, které navzdory nijak teplému počasí, jásaly, když je delfín ohodil vodou. Co mne mrzelo bylo, že vyřadili kulohlavce černého. Asi si potřeboval odpočinout. Nejdrsnější z hlediska dovedností delfínů i lidí mi připadá jízda na hřbetu dvou delfínů. Delfíni musí být schopní plavat stejnou rychlostí těsně vedle sebe a člověk musí udržet rovnováhu. Závěr představení byl zpestřený tím, že se jim nějak zasekl naviják na akrobatku, takže zůstala viset na laně a musela ji na člunu zachránit členka servisního týmu.

Poslední představení bylo s domácími zvířátky. Psi jsou velmi šikovní. Pes, který skáče přes švihadlo, pes, kličkující mezi nohama běžícího člověka, pes, válející sudy, pes, který chodí po zadních. Kočky tolik nespolupracují, ale dají se aspoň přemluvit ke skákání z výšky. Kromě toho se s kočkama dá udělat roztomilé číslo, kdy kočky vybíhají na pódium z různých zajímavých míst a na jiných místech z pódia zase vybíhají. Můj oblíbený kousek je, když do velikánské lahve od mlíka vběhnou mourovaté kočky a za chvíli vyběhnou bílé kočky. Nebo když do nějaké přerostlé plechovky vběhne bílá kočka, za ní černá kočka a za chvilku vyběhne smečka černobílých koček. Prostě takové milé. Kromě psů a koček zahrnovalo představení prasátko a hlavně klokana. Klokan Melbourne dostal po představení misku s ovesnýma vločkama na kraj pódia, tam si žral a lidi stáli frontu, aby si ho mohli pohladit. Petr frontu poctivě vystál, já jsem nečestně předběhla, když byl Petr na řadě. Klokan byl mladý, asi dvouletý a měl zvláštně měkkounkou srst. Když klokan sežral všechny vločky, tak ho slečna cvičitelka chytla za ocas, vzala ho do náruče, nechala poslední lidi, na které se nedostalo, ať si ho pohladí a odnesla ho.

Na závěr jsme se podívali ještě na tučnáky, opět jsme měli štěstí na čas krmení. Po tučňáčím akvárku bloumala zachumlaná paní a hledala hubené tučňáky, kterým následně rvala ryby do krku, zatímco ostatní žárlivě přihlíželi. Nikdy mne nenapadlo, že tučňáci nemaj zuby, takže ryby nejspíš polykají celé. Vypadá to docela drsně, když takovej tuňák zakloní hlavu a polyká celou rybu.

Cestou domů jsme potkali resturaci, kterou bylo potřeba podepřít, tak se toho Petr ujal. Chvíli jsme si odpočinuli a pak jsme šli do Currantu na večeři a pár drinků. Začínám se cítit jako Američanka, když si k večeři dávám drinky a ne pivo nebo víno. Nebo aspoň jako Sanfrancisčanka. Cestou do hotelu jsme si koupili mražený jogurt, zmrzlinu, kterou prodávají kousek od hotelu a která mi moc chutná.



Sobotní turistické courání

V sobotu jsme vyrazili na pěší tůru. Ty jsou zadarmo. Nejdřív jsme si koupili snídani na trhu, který se nám rozložil pod okny, a pak jsme šli do historické části Gaslamp District. Tůru jsme vybrali v průvodci San Diega, kterého jsem v létě našla zadarmo na jednom garážovém výprodeji. Sice je z roku 2000, ale hotel jím doporučený se nám líbí a procházka po historickém centru se zas tak moc změnit snad nemůže. Procházka je plánovaná na dvě hodiny, my jsme na ní strávili asi čtyři hodiny. Bylo to docela vtipné, protože průvodce nás vedl ke krásným viktoriánským domům, kterých je v San Francisku asi stokrát víc než v San Diegu. Kromě zdobných domů nás upozornil na dům, který nechal stavět nějaký Keating, ale v polovině stavby umřel. Jeho manželka nechala dům na jeho počest dokončit, ale když se na dům pozorně zadíváte, tak si všimnete, že horní patra mají trochu ženský charakter. U tohodle jsme se fakt nasmáli. Pak jsme narazili na Ghirardelli obchod, kde jsme si dali zmrzlinový pohár. Samozřejmě jsme udělali chybu, že jsme si dali každý jeden, protože se to prostě nedá sníst. Je to sladké, sladké a děsivě sladké. Na jednom rohu si Petr koupil boty. Značka Skechers je zatím jediná, kde kdyz si vyzkoušíme boty, tak nám prostě jsou. Myslím, že to teď bude nějakou dobu naše oblíbená. Pokračovali jsme dále podle průvodce, ale spousta zvýrazněných domů byla zrušená, přestavěná, přemalovaná. Zajímavé bylo, že celá trasa pokrývala DVĚ ulice. Trasa končila v obřím šeredném obchodním centru, kde šílený architekt revolučně a nesmyslně kombinoval barevné a architektonické styly.

Byli jsme uondaní, takže jsme něco pojedli a šli jsme do Currantu na poslední drink v San Diegu. Pak jsme se dopotáceli do hotelu a dvě hodinky jsme odpočívali. Nakonec se Petr zeptal Yelpu, kde se dobře najíst a plni pochybností jsme šli do resturace Buon Appetito. Byli jsme příjemně překvapeni. Dali jsme si skvělou polévku z volské oháňky, já pak hovězí carpaccio s rukolou a parmazánem, Petr noky ochucené červenou řepou s houbovou omáčkou. Všechno bylo velmi luxusní, doporučuji. Bohužel jsme nepoučitelní, takže, ač jsme byli nasyceni, jsme si objednali tiramisu, které bylo poctivé, hutné a plné mascarpone. Jakkoli bylo dobré, měli jsme si ho odpustit. Nicméně Buon Appetito napravilo v našich očích pověst resturací v Little Italy a pro příště asi už nebudeme chodit do restaurací bez konzultace s Yelpem.



Opět jsme si z výletu nepřivezli žádný suvenýr, ale nakonec... to množství fotek asi stačí.

12.10.2011, 5:49:00 . . .

29.09.2011

V zajetí rámečku
v rubrice ***nezarazeno***


Už dobrých 14 dní se chystám něco napsat. Blog se nenápadně přenesl mezi domácí úkoly, které odsouvám, což je mi líto, vždyť píšu pro zábavu. Svou. Nějak se mi nedostává času. Dokonce jsem začala vstávat dřív než Petr, občas i v půl šesté, a to je teda na moje poměry skutečně příliš brzy.
Před nějakými třemi týdny jsme začali v Designu pracovat na koláži. Dostali jsme za úkol vybrat si kulturu, se kterou se identifikujeme, a shromáždit alespoň deset obrázků na dané téma. To bylo složité, jelikož se s žádnou kulturou neidentifikuji (ve třídě je přes čtyřicet lidí, tedy přes čtyřicet témat, např. kubánská kultura, metalová kultura, práva homosexuálů, srbská kultura, ruský balet, ženská móda, americký fotbal, ekologie, buddhismus a tak podobně), ale nakonec jsem se rozhodla pro baťůžkářské cestování. Měla jsem docela jasnou představu, co chci ukázat, jenže když nám řekli, že bychom neměli být doslovní, ale že se máme snažit vyjádřit obrázkama nějakou myšlenku, tak jsem najednou byla ve slepé uličce. Koláž jsem nikdy nedělala, tak jsem prostě nějak nalepila obrázky na karton a čekala, co mi na to učitelé řeknou. Neřekli nic, protože v hodnocení se na mne nedostala řada, ale dostali jsme za úkol udělat další iteraci koláže, další fázi, ve které budou nějaké změny, ať už velké nebo malé. Celkem nás čekalo šest iterací. U třetí iterace jsem si zoufala. Skoro všichni měli ve třídě na zdi, kde se prezentují výtvory, něco smysluplného, jenom já jako bych byla lempl. Jistě to byl můj zastřený sebekritický pohled, ale zdálo se mi, jako bych byla jediná, kdo neví kam se svou koláží míří. Potýkala jsem se s několika problémy. Jednak jsem nebyla schopná smysluplně pokrýt celý povrch kartonu, což bylo jedno ze zadání, dále jsem nedokázala srozumitelně zobrazit podstatu věci, což pro mne v případě cestování na vlastní pěst znamenalo autenticitu a nezávislost, a hlavně, hlavně jsem nebyla schopná se vymanit z rámečku.
Nedokázala jsem vzít jednotlivé obrázky, rozstříhat je, zničit je a vytvořit z nich jiný, nový obrázek. Měla jsem problém zrušit kompozici vybraných obrázků. Nedokázala jsem je spojit dohromady do nového celku. Byla jsem chycená v rámečcích svých obrázků, ve svých původních nápadech, a nevěděla jsem kudy ven. Viděla jsem, že to jde, že někteří jiní to dokázali, ale pro sebe jsem neviděla žádnou cestu ke změně. Myslím, že tohleto omezené myšlení mám obecně. Dodržuji pravidla a mám malou obrazotvornost. Týká se to i fotek, které děláme do školy. Mám pocit, že jsem schopná udělat řemeslně zvládnutou fotku. Mám slušnou představu o tom, jak dosáhnout vyvážené fotky. Nedokážu ale záměrně porušovat doporučení, například přeexponovat fotku nebo použít dlouhý čas, abych dosáhla nějaké nálady. V životě by mne to nenapadlo, takové fotky automaticky vyhazuju jako nepovedené. A přesto, když jeden spolužák něco takového záměrně udělal, tak se mi jeho fotka líbila ze všech nejvíc. Mám pocit, že bych hrozně chtěla něco takového umět, ale jsou to nástroje, které vůbec neumím používat. A vleču si to životem. Pravidla jsou přece od toho, aby se dodržovala.
Nicméně se zdá, že vytrvalým tlakem se to dá prolomit nebo alespoň změkčit. Oněch šest iterací koláže vedlo velmi překvapivě k dobrému výsledku. Ne, že bych dosáhla toho, co jsem plánovala na začátku. Vzdala jsem se plánu zobrazit odpor ke konzumu, autenticitu a nezávislost. Zjednodušila jsem si zadání a pokusila jsem se zobrazit spětí s přírodou. Jisté námitky bych k tomu taky měla, ale v řadě všech ostatních pokusů je poslední koláž jednoznačně nejlepší a to tak moc, že se za ni ani nestydím.
Přesto mne moje neschopnost vymanit se z rámečku trápí a obdivuji ty, kteří to umí.

29.09.2011, 6:55:43 . . .

30.08.2011

Pláč pyšné princezny
v rubrice ***nezarazeno***


Školní panika se nemenší. Zvětšuje se. Trochu jsem ji čekala, ale tak o měsíc později. Doufám, že o co dřív zoufalství přišlo, o to dřív zas odejde. Ve škole se cítím ztracená, osamělá, nechtěná, nešikovná. Dokonce jsem o víkendu donutila Petra uvařit a uklidit kuchyň, abych se cítila opečovávaná. Tak mne škola rozhodila.

Angličtina – pan učitel nám dnes vracel osnovy ke komunitní eseji, které jsme mu minulý týden odevzdali. Některé osnovy měly připsané poznámky, některé ne. Třeba ta moje. "Good start", řekl mi pan učitel. Být to můj první semestr s ním, tak mám radost, že to mám tak dobré, že k tomu není třeba žádných poznámek. A ještě mne pochválil. Měla bych pocit, že je to zasloužená pochvala. Jenže já už vím, že absence poznámek znamená, že je to tak nevyhovující, že to musím radikálně přepsat.

Design – na dnešek jsme měli přinést devět čtverců 3x3 palce s obrázky, které využívají pouze čar s různými atributy. Nejsem žádný velký kreslíř, ale základní heslo předmětu zní "uvědomujeme si, že jste začátečníci, nechceme po vás žádné mistrné výkony", tak jsem se tím moc netrápila. Dokud jsem se ve třídě nerozhlídla po obrázcích spolužáků. Moje obrázky jak z první třídy nemohly obrázkům ostatních konkurovat. Rozdělili jsme do skupinek po třech a dostali jsme za úkol vytvořit z našich malých čtverců jeden velký čtverec. Postup byl následující, jeden člověk umístí svůj čtverec do mřížky 3x3 pole, druhý člověk umístí svůj čtverec, poslední umístí svůj čtverec. Takhle udělají tři kola, tj. každý vloží tři ze svých obrázků. Cílem je mít zaplněných 9 polí tak, aby to dávalo nějaký smysl. Pokud se nám takhle nepovede vytvořit dobrou kompozici, tak se můžeme dohodnout na nějakých změnách a obrázky vyměnit za jiné, proházet a otočit. Takže naše skupinka (kluk, holka, já) udělala tři kola a došla k něčemu nevhodnému. Kluk přesunul nějaké obrázky, já jsem něco otočila, holka něco přesunula, kluk vyměnil tři obrázky a měli jsme ucházející kompozici. Ve které nebyl ani jeden můj obrázek. Dilema. Mám jim to říct? Bude to pláč odstrčeného dítěte? Mám být zticha v rámci toho, že chceme mít co nejlepší výsledek? Nakonec jsem se cítila příliš ublíženě: "I feel really bad". Pláč odstrčeného dítěte. Kluk vzal jeden můj obrázek a dal ho doprostřed. "OK now?" zeptal se. Myslím, že se fakt snažil mi vyjít vstříc. Styděla jsem se. Ale nakonec lepší než se cítít ublíženě. Koneckonců, ten obrázek tam seděl docela dobře.

Nevím, proč mne to tak zasáhlo. Špatný denní čas, špatná hormonální hladina, byla jsem utahaná? Těžko říct, ale z hodiny jsem se schlíple odplížila do parku, kde jsem pro útěchu sežrala tabulku čokolády, ze které mi pak bylo zle. Typické. Mám pocit, jako bych žila v zámku, kde mne mají všichni rádi a obdivují mne (v tomto případě všichni = Petr a kočky). Ale občas se dostanu ven, mezi skutečné lidi, do skutečného života, do skutečné školy a vyjde najevo, že vůbec nejsem skvělá, úžasná a nejlepší. Střet s realitou. Realita mne takhle vezme a mrskne mne proti zdi. Já se svezu na zem a jenom čumím. A je mi najednou jasné, že nejen, že nejsem nejlepší, že naopak jsem nejhorší. Vždyť mne s těmi obrázky přehlídli! Pak se k tomu přičte, že jsem nedodělala FI, že nemám žádné pořádné koníčky, že se nejsem schopna identifikovat s žádnou komunitou ani kulturou, že nemám žádné americké kamarády (české ano, imigranty ano, ale američani nic), že mluvím špatně anglicky, že nepracuju, že jsem tlustá (76 kg, o pouhé kilo méně než je mé životní maximum, BMI 34), ošklivá, blbá a nudná. Tradá – nejhorší a nejneschopnější bytost pod sluncem.

Vím, že je to přechodné. Nemám podobné pocity poprvé. Normálně bych to ani nezveřejňovala, ale nakonec proč ne. Je to tu pro ty, které mi věří, že jsem sebevědomá a všechno zvládám levou zadní (z nějakého důvodu mám pocit, že jsou to jen ženy). Je to tu pro mne. Až se budu cítit líp, za týden, za měsíc, za rok, tak si to přečtu a budu se smát tomu, jak jsem zase sama sebe chytla do sítě hloupého, zbytečného sebehodnocení. Přeju si, abych se do podobných nálada nedostávala. Těším se, až se zase budu těšit ze života. Očekávám, že to bude hned zítra.

Doporučený poslech

30.08.2011, 6:00:48 . . .

26.08.2011

Identifikuj se!
v rubrice ***nezarazeno***


Minulý týden mi začala škola. Mám podezření, že můj pláč nad množstvím předmětů, které jsem si zapsala, dost lidí přehlédlo jen proto, že jsem omylem napsala dva příspěvky za den. No, stane se. Semestr se pomalu rozjíždí a já se chytám za hlavu čím dál víc. Takže co jsem si na podzim zapsala?

ENGL 1A: University Read & Composition – zřejmě ještě větší legrace než minulý semestr. Přihlásila jsem se ke stejnému učiteli, protože mi nakonec dal B, i když já jsem si myslela, že ENGL 96 vůbec nedokončím se známkou, čekala jsem, že prostě propadnu. Pan angličtinář má občas docela kontroverzní názory, ale rozhodně není blbý a minulý semestr jsem se díky němu dozvěděla mnoho věcí. Nejvíc mne zaujalo, když nám vyprávěl o feminismu a rasismu. Tento semestr jsme zahájili esejí na téma Moje komunita. Já to asi nějak moc žeru, protože jednak mám pocit, že tady žádnou komunitu nemám a jednak netuším, co psát. Myslím, že na odevzdání mám ještě tak týden, ale stejně jsem z toho pořád rozpačitá. Kam patřím? Jak definuju svoji komunitu? Patřím vůbec někam? Musím někam patřit? Jak se mám identifikovat? S kým? A co mám proboha napsat, aby to nebylo úplně jalové?!

HIST 17A: History of Early United States – jeden z povinných předmětů. Stejně jako angličtina. Teda vlastně jinak než angličtina. Angličtinu musím absolvovat přesně tuhle, ENGL 1A. Co se týče dějepisu, tak si můžu vybrat mezi asi dvaceti různými dějepisy, počínaje Africko-americkými studiemi přes obecnou historii probírající Spojené státy z různých úhlu po Studie práce a komunity. Vybrala jsem si historii Ameriky od počátku věků do zrušení otroctví. Petr tvrdí, že jsem si měla vybrat tu druhou část, od zrušení otroctví do současnosti. Možná má pravdu, ale říkám si, že dozvědět se, jak se formovaly Spojené státy taky nemusí být od věci. Paní učitelka je milá a aktivní. Hodně mluví a je to prostě dějepis, jména, fakta, data a zajímavosti. Například kdesi na území současné Arizony žil v pueblu Wupatki kmen Anasazi. Z puebla jsou ruiny, což je očekávatelné a nudné. Zajímavé je to, že součástí puebla je hřiště na míčové hry. Tam se pořádal jednou za čas turnaj ve hře, kde bylo cílem dopravit míč do branky pomocí těla bez použití rukou a snad i nohou. Nevím přesně. Nicméně, kapitán týmu, který prohrál, byl popraven. A jednou za rok byl velký festival, ohromná sláva, a opět se pořádal míčový zápas. Tým, který prohrál, byl tentokrát popraven celý. Docela drsná soutěž, řekla bych.

DSGN 101: Design Fundamentals – předmět povinný v rámci mého oboru fotografie. Vyučuje to sympatický vtipný fotograf Bob a zatím nenápadná malířka Deirdre. Cílem je naučit nás základní věci týkající se designu, což je jistě ve fotografii užitečné. Jedním z prvních úkolů bylo zakoupit sadu tužek, gumu, různě tlusté černé fixy, dlouhé pravítko, lepidlo, nůžky a blok. Pak jsme měli za úkol popsat nějakou oblíbenou věc pomocí slov vztahujících se k designu. Díky tomu jsem zjistila, že jsme si z Prahy dovezli sošku kočky, kterou jsme si dovezli v roce 2007 z Paříže. Krásná soška. Naučila jsem se slovíčka rectilinear a curvilinear, hue a chroma a trojici transparent, translucent a opaque. Tento víkend jsme dostali za úkol nakreslit mřížku 3x3 pole, každé pole o rozměru 3x3 palce a pak vyplnit tři pole pouze černými přímkami, různě tlustými, tři pole pouze černými křivkami, různě tlustými, a v posledních třech polích máme zkombinovat černé přímky s křivkami, samozřejmě můžeme používat různé tloušťky fixů. Hlavní heslo: Have fun!

PHOT 51: Beginning Photography – naprosto nejzákladnější základy fotografie. Co je to ISO, jak fugnuje clona, co dělá dlouhý a krátný čas, co dělá malá a velká clona. Jednou za čas nutno dodat fotku na jednoduché zadání. Tento týden je zadání "Speciální místo". Místo, které je pro nás něčím speciální, ideálně, když fotka vyjádří, čím je místo speciální. Chm, kdybych tohle uměla, tak to nejdu studovat, ale budiž. Dnes nám pan učitel, ten samý Bob jako na Design, vysvětloval jaké jsou nejběžnější začátečnické chyby: středovka, slepice na hřbitově (focený objekt je na fotce příliš malý), srostlice (lampa trčící z hlavy foceného člověka) a kraví prdel. "Než zmáčnete spoušť, tak zkontrolujte celý obrázek po okraji, jestli vám do obrazu neleze něco, co tam nechcete. Začátečníci vždycky mají na fotce někde na kraji nějaký zadek krávy a když na to poukážu, tak říkají: Ale to tam nebylo, když jsem to fotil. Jasně, nebylo. To zaměstnaci ve Walgreens, kde si necháte vyvolat fotky, nemají v práci co dělat, tak vám na fotku přidají půlku krávy."

PHOT 50B: Hist/Aesthetics of Photography – online kurz. S největší pravděpodobností to bude nejhorší předmět, protože všechno, úplně všechno si budu muset nastudovat sama. Očekává se, že tomu věnuji devět hodin týdně. Devět hodin?! Špatné znamení je už to, že v pondělí byl kurz otevřen a zpřístupněn studenům, já jsem si na něj vzpomněla už ve středu a prošvihla jsem termín na splnění prvního úkolu, který zněl "Do úterního večera napište učitelce email". Uvidím, jestli mne vyhoděj hned nebo až na konci semestru.



26.08.2011, 4:25:00 . . .

18.08.2011

Probrala jsem se a konám
v rubrice ***nezarazeno***


Už víc než týden jsem doma, v San Francisku. Z Česka jsem si přivezla nedoléčené přechozené nachlazení, které se doma krásně rozvinulo a zahlušilo mi první týden po návratu. Společně s jetlagem způsobilo, že jsem první týden jen spala, čuměla do počítače a byla úplně mimo. Petr se solidárně nakazil, takže víkend jsme strávili vytrvalým spánkem a pocením, přičemž jsme vypili všechen NyQuil. V úterý jsem ale konečně chytla dech. Možná pomohlo to, že jsem zajela do školy a vůbec jsem se pohybovala venku. Musela jsem totiž nakoupit suroviny na Petrův narozeninový dezert.
"Mám ti k narozeninám upéct dort?" ptala jsem se Petra o víkendu
"Jo! Udělej mi oříškovej", přál si Petr dort, který jsme spolu dělali před lety. Je to dort, který neobsahuje žádnou mouku. Jen máslo, cukr, žloutek, sníh a nastrouhané oříšky.
"To jsi se zbláznil. Nemám tady robota na strouhání oříšků", zavrhuji nápad, protože si moc dobře pamatuji, jak to bylo pracné.
"Tak udělej Pavlova. Ofélie o tom mluvila, že je to úžasná věc" vymýšlí si Petr dál.
Tak já se v úterý ptám českého googlu co si myslí o dezertu Pavlova. Na první stránce mi vyběhne recept z Apetitu, Pavlova s růžovou vodou. S recepty z Apetitu mám dobrou zkušenost, takže nějakým zaseknutím mysli dojdu k závěru, že růžová voda do receptu přirozeně patří a všechny ostatní recepty, které ji neobsahují, zavrhnu jako padělky. Pravda, kdyby ji neměli v našem lokálním dragstóru, tak bych ji prostě vypustila, ale oni ji měli.
Udělat sníh nebylo nic těžkého, vmíchat do něj cukr byla dřina jen proto, že mám těžký mixér a vysokou linku. Bílý vinný ocet nemám, ale usoudila jsem, že rýžový bude taky fungovat. Pak už jen kukuřičný škrob a lžičku růžové vody. Pomocí kulatého vánočního vykrajovátka jsem udělala osm menších Pavlov a dala jsem je na hodinu a čtvrt sušit do trouby a pak je tam nechat hodinu chladnout. A bylo hotovo. Nakonec jen ušlehat šlehačku, navršit maliny a mohla jsem dělat machra. Pavlovy měly veliký úspěch, nejen u Petra, ale i u mě. Jsou skvělé a upřímně řečeno, myslím si, že je to kvůli té růžové vodě. Dává tomu takovou exkluzivní speciální chuť. Už vím, čím dělat dojem na návštěvy.



18.08.2011, 7:08:12 . . .

Nezdolná optimistka
v rubrice ***nezarazeno***


nebo taky nepoučitelný debil. To jsem já.
Dnes mi začal nový semestr. Minulý semestr jsem jako obor studovala němčinu. Vybrala jsem ji spíš kvůli tomu, že po mně chtěli, abych si nějaký obor zvolila, než že bych se skutečně chtěla němčině věnovat profesionálně. Minulý semestr nám paní učitelka předmětu College Succes dala za úkol vybrat si nějaké budoucí povolání, k němuž je nutné vyšší vzdělání, sepsat proč jsme si vybrali tohle povolání, jak jde dohromady s naším osobním profilem, udělat rozhovor s člověkem, který se danému povolání věnuje, a nakonec to všechno pěkně shrnout. Poslední dvě vyučovací hodiny byly věnované osobním prezentacím, kde měl každý student 5-7 minut na to, aby v krátkosti shrnul k čemu došel a nějak svůj obor představil. Co se osobních prezentací týče, tak myslím, že nejúspěšnější byla slečna, která se rozhodla stát cukrářkou a přinesla doma pečené minicup cakes, malé mufinky s polevou. Já jsem si řekla, že se nebudu držet při zemi a prezentovala jsem se jako budoucí fotografka. Poučena od prezentačního guru jsem udělala powerpointovou prezentaci bez textu, složenou pouze z mých fotek a několika screenshotů. Bylo to sice dost odvážné, protože pak všechno visí na mluvčím, což pro nerodilého mluvčího není úplně ideální, ale věřila jsem, že fotky to utáhnou. A nakonec jsem taky věděla, že možná nebudu nejlepší, ale v lepším průměru se budu pohybovat určitě. Myslím, že navzdory svému těžkému přízvuku jsem měla u publika docela úspěch, zejména když jsem řekla, že poslední dvě minuty budu ukazovat nějaké vybrané fotky a ukázala jsem fotku mořského koníka. Ne, že by ta fotka byla nějaká úžasná, to ne, ale ten koník úžasný je. K mému potěšení třída vzdychla, když se fotka objevila na plátně. Text, který jsme museli odevzdat před prezentací, měl sice mnoho chyb, ale byl tak přesvědčivý, že nejen Petr uvěřil tomu, že je dobrý nápad, abych studovala fotografii. Dokonce i já sama jsem tomu uvěřila.
Takže jsem si tento semestr změnila obor na fotografii a legrace může začít. Co se týče mého optimismu, tak to je dlouhodobá záležitost. Vždycky, už od studia na FI, si při zápisu předmětů maluju, jak to bude zábavné a v pohodě. Jak se budu po večerech učit, jak mi to půjde skoro samo, protože jsem třeskutě bystrá. Pokaždé přemýšlím, kolik předmětů si mám zapsat, vždycky mám pocit, že zvládnu cokoli a Petr mně vždycky táhne k zemi. Ale já neslyším. Pak přijde první, druhá, třetí přednáška a já jsem zmatená, ztracená a nešťastná. Vůbec se nechytám! V polovině semestru to bývá ještě v pohodě, průšvih přichází ve zkouškovém. Tak to bylo v Česku. V San Francisku přichází vyděšení hned první hodinu. Nerozumím jim! Nezvládnu to! Vyhoděj mne pro neschopnost mluvit, psát, cokoli! Zapsala jsem si teď na podzim Základy designu, je to povinné. Ale tam budeme muset být kreativní. Já nejsem kreativní! Já nic neumím! Neumím malovat, kreslit, tvořit, navrhovat, nic! A tady přichází Petrův vstup "To zvládneš, jsi kreativní, podívej, vždyť maluješ na porcelán, a hele jak dobře mluvíš anglicky, i Ray tě pochválil, neboj se". Panika mne neopouští, ale Petr by mi přece nelhal. Petr má vždycky pravdu. Třeba to nakonec fakt zvládnu. Rozhodně jsem to zvládla minulý semestr a to jsem z angličtiny měla tákovouhle hlavu. Takže já se nakonec dokodrcám do konce semestru, něco zvládnu, něco ne, a mám volno. Pak přijde zápis a já si zas, naivně, nepoučitelně, jako dítě, začnu zapisovat hromadu předmětů a těším se, jak to všechno budu zvládat levou zadní, protože jsem přece v Americe, u debílků, kde nikdo nic neumí, jen já jsem skvělá.

Ale dnes začala škola a já jsem v panice. Semestr končí v prosinci.



18.08.2011, 5:58:23 . . .

11.08.2011

Léto 2011 - splněno
v rubrice ***nezarazeno***


Nosit sukni, velký výstřih, šperky a vůbec být zdobná – splněno
Koupat se v přírodní vodě – splněno
Trhat zralé špendlíky ze stromu u silnice – splněno
Vracet se domů letním deštěm bez deštníku – splněno
Opít se tak, že nevím přesně v kolik hodin jsem přišla domů, druhý den přebíjet kocovinou ibalginem a tučným jídlem – splněno
Koupit si točenou vanilkovou zmrzlinu – splněno
Procházet se v lese – splněno
Seznámit se v opilosti s novými divnými lidmi – splněno
Chytit letní nachlazení – splněno
Jíst tvarohové knedlíky s borůvkami a jahodami – splněno
Pít pivo na zahrádce – splněno
Válet se při koncertě pod širým nebem na dece – splněno
Potkat se s obrovským množstvím lidí po dlouhé době a pořád si mít co říct – splněno
Koupit si na Pavláku tři mečíky á 20 kč – splněno
Procházet se starou Prahou s očima turisty – splněno

Takže já myslím, že letošní léto se náramně povedlo a doufám, že si to příští rok zopakuji.

11.08.2011, 8:31:00 . . .

28.07.2011

S cizí kočkou v cizím pokoji
v rubrice ***nezarazeno***


Jak často se člověku stane, že lidé kolem něho sami od sebe říkají to, co chce slyšet? Mně se to občas stává, ale to je jen proto, že jsem úžasná a zářivá. Cheche. Nicméně, když jsem v neděli ráno volala své dávné a jediné kamarádce ze základní školy, tak jsem se připravovala, jak se budu muset vymlouvat a omlovat, že asi nepřijedu. Měla jsem v plánu svou tour po ČR zakončit ve Zlíně právě u ní a moc jsem se na to těšila. Jenže jsem se během posledního týdne nějak nachladila a těžce to nesu. Myslím, že za poslední rok jsem byla nachlazená pouze jednou, takže si prostě nepamatuju, jak je to otravné a jak je z toho člověk unavený. A následující týden mám na všechny večery program a se současnou zvýšenou potřebou spánku mi osm hodin spánku nestačí. Takže, když se z telefonu ozvalo "Jestli jsi nachlazená, tak jeď domů, vždyť bys zítra jela do Prahy čtyři hodiny! Neber to nijak osobně, já bych tě ráda viděla, ale to nemá smysl lámat přes koleno.", tak se mi náramně ulevilo.

Ono se tedy dá docela pochopit, že mám oslabenou imunitu. Málo jím, málo spím, často piju, divně žiju. Mám pocit, že za poslední dva týdny jsem nejedla žádnou zeleninu a pohybu jsem taky moc nedala. Od minulého pátku každý večer piju alespoň jednu skleničku alkoholu, chodím pozdě spát, už si ani nepamatuji, kdy jsem šla spát dřív než v jednu v noci, a moje první jídlo často bývá až oběd. Přespávám v cizích bytech, v cizích postelích, na zemi ve spacáku nebo na pohovkách. V počítači mám uložený půltucet nových hesel k wifi sítím. A poslední noc jsem spala v bytě s vrnící hubenou britskou kočkou. Všimla jsem si při té příležitosti, jak si mne Ganéša vycvičila. Když hladím mazlící se, vrnící kočku, tak každou chvíli čekám, že se kočka otočí a hryzne mne do ruky. Musím říct, že se mi to vůbec nelíbí. Mám trochu pocit, jako by Ganéša prošla nějakým českým výcvikem, kde ji naučili, že toho, kdo jen na ni milý, je třeba udržovat v permanentním strachu (bacha, toto byla hlubokomyslná vztahová úvaha). V Česku podobnou situaci vídám mezi lidi často a pořád jsem z toho překvapená. Češi jsou na sebe navzájem verbálně velmi zlí a hrubí. Můj nenásilnický až sluníčkový postoj už vedl několikerému obvinění, že jsem ztratila smysl pro humor. Asi fakt ztratila a zdá se mi, že jsem tak mnohem šťastnější. Přímá, jednoduchá, doslovná, jednovýznamová. No, to jsou jen takové úvahy z únavy. Popojedem.

V pátek 15.7. jsem chlastala s bývalými spolužáky. Je skvělé, že si na mne stále ještě najdou čas a že to je pořád zábavné. Nečekán, ač zván, přišel i Lišák, což bylo milé a příjemné překvapení. V Spolku nesmějí přinést sklenici s vodovodou zákazníkovi ke stolu, ale na baru je k dispozici džbánek a sklenice. V hospodě Pod Lékárnou mi číšník bez obalu řekl, že vodovodu mi nepřinese ani náhodou. Ale zase se mi už dlouho nepovedlo zavírat hospodu ve čtyři ráno.

V sobotu 16.7. jsem nevyspalá a utahaná sedla do auta a odfrčela jsem se do Batelova, za Okounkama. Na programu byl festiválek Jazz na Roštějně, kde hrály samé zajímavé kapely. Po pár locích vína jsem odhodila stud a sama samička jsem bosky tančila v travnatém prostoru mezi hledištěm a pódiem. Bylo mi jasné, že když to neudělám, tak toho budu celý večer litovat. Tančila jsem na nějakou kubánskou píseň co hráli Jazz Pilgrim. Kromě těchto mne zaujala kapela Swingtet a pak fascinující duo Luboš Beňa & Matěj Ptaszek.

V neděli 18.7. jsme s dámami nejprve vyrazily na krátkou procházku do lesa a potom jsme se jely koupat do bývalého lomu. Krása, krása, krása. Sluníčko svítilo o stošest, voda byla chladivá a vítr se proháněl v břízách na břehu. S Bergamott jsme přeplavaly lom z jedné strany na druhou a kochaly jsme se při tom úžasnou vodou, která byla průzračná tak, že jsme viděly potápěče, kteří plavali hluboko pod námi a vypouštěli k hladině hromady bublin. Ani jsem nevěděla, že mi takovéhle letní koupání chybí. Když jsme se ale vrátily z koupání, tak se ukázalo, že jsem na louce mezi lidmi nechala hodinky, což by tak nevadilo, se snubním prstýnkem, což by vadilo. Bylo to hrozně napínavé. Zůstaly hodinky na místě? Našel je někdo a uložil je do stánku s pivem? Jak velká je šance, že si je někdo neodnesl domů? V Česku? Tak jsem sedla do auta a cestou necestou jsem se vrátila k lomu. Na našem místě hodinky samozřejmě nebyly. Místo nich tam leželi tři mladí lidé. A jeden z těch mladých lidí ty hodinky uložil do stánku s pivem. Nevídané! Ale měla jsem nahnáno.


V pondělí večer jsem měla volno. Původní plán byl navštívit Střelkyni s dětmi na chatě, ale ukázalo se, že Střelkyně na chatě není. Tak jsem strávila den posedáváním v křesle, jen kolem šesté večer jsem předčasně vracela auto autopůjčovně ASAP. Milý pán z autopůjčovny si ho přijel vyzvednout a přivezl mi peníze, které mi autopůjčovna vrátila. Vrátila! Autopůjčovna mi vrátila peníze, které jsem zaplatila navíc oproti počtu dní, které jsem měla auto skutečně půjčené. V SF bych zaplatila pokutu, že jsem auto vrátila dřív. Celkově jsem tedy za 6 dní zaplatila nějakých 3600 korun. A kromě toho byl pan autopůjčovák velmi milý, dokonce jsem se dozvěděla, že hraje na tubu. Večer jsem si pak dala pár piv s Filipem a Adammem a ověřila, že v jednom baru v Kralíně jsou ochotni mi dát půllitr vodovody, ale nesmí se jejich dobrosrdečnosti příliš zneužívat, protože po třetím už prskali, že oni za tu vodu taky platěj.

V úterý 19.7. jsem měla napilno. Zajít do mBank a změnit si telefonní číslo, na které se zasílá autorizace pro platební příkazy. Byla by to jednoduchá akce, nebýt jednoho zádrhele. Když jsem si, ještě v SF, sjednávala výpůjčku auta, tak mne autopůjčovna požádala, abych naskenovala svou občanku a řidičák a poslala jim to emailem. Což jsem udělala. Pan autopůjčovák mne pak chválil, jak jsem vzorná, prý "víc takových klientů". Zádrhel jsem objevila, když jsem doklady nenašla ve své peněžence a uvědomila jsem si, že jsem je sice naskenovala, ale také jsem je z toho skeneru nikdy nevyndala a tudíž je s sebou nemám. Pro auto jsem se rozhodla, že budu jezdit na svůj americký řidičák a český pas. Policie mne nestavěla, tak to prošlo. Ale banka odmítla pro změnu telefonního čísla jinou autorizaci než občanku. A byla jsem háji. Bez telefonu nemůžu ze svého českého účtu posílat žádné peníze. Bez občanky nemůžu změnit telefon. Nakonec mi paní na přepážce navrhla "Zkuste tuhle zavolat na zákaznickou podporu, oni to možná budou umět i bez občanky." A oni to fakt uměli. To byla úleva! Už zase můžu spravovat svůj účet. Pak na oběd s Pavlou, pak vyzvednout lístky do kina a pak ke Střelkyni, hlídat synovce. Střelkyně má dva syny, čtyři a dva roky, a jsou úžasní. Roztomilí a blonďatí. Tihle dva ve mne budí pochopení pro únavné vyprávění různých mých přátel, kteří už mají děti. Zjišťuju ale, že nemám tušení, jak se s dětmi mluví. Jednou sklouznu k debilním otázkám typu "a máš rád autíčka?" nebo bezobsažným prohlášním typu "tak co ty, ostudo", jednou s nimi jednám jako s nesvéprávnými, jindy jako s dospělými, občas je prostě přehlížím a pořád mám pocit nepatřičnosti. Přesto se zdá, že mne blonďatí synovci mají rádi. Jen nepřestávám obdivovat trpělivost, s jakou s nimi Střelkyně jedná, ode mne by občas jednu chytli.
Po krátkém hlídání jsem dala rychlé pivo s Ježkem a uháněla jsem do kina na Harryho Pottera. Petrův kolega nabízel dva lístky zdarma na titulkovaný film. České titulky k filmu jsou ještě lepší než anglické. A zadamo, no neber to. Harry dopadl dobře, trochu patosu, spousta triků a posměšná e*v vedle mne. Nebylo to špatné. Po kině jsem dala dlouhé pivo s Ježkem, Sysopem a Jakubem. Některé věci se k mé radosti nemění a jít s těmihle kumpány do hospody je vždycky potěšení. Jen se to nesmí přehánět s dávkováním. Už se těším na katamarány.

Ve středu lilo jak z konve a mně se nikam nechtělo. Nebýt pozvánky bývalé kolegyně na její rozlučku s firmou, tak bych snad ani nevylezla z domu. Možná už se lehce ozývalo to nachlazení. Rozlučka se konala v nekuřácké restauraci Neklid. Vododou mi dali, ale účtovali si pět korun za deci. Zbytečně drahé, zdá se mi, ale i tak byl půllitr o čyři koruny levnejší než lahvová Bonaqua. Nicméně je to milá restaurace, kde jsem si příjemně popovídala s bývalými kolegy a naplánovali jsme, kdy nás dva z nich navštíví v SF. Drobná vada na kráse Neklidu je, že zavírají v jedenáct. Ale tak když jde člověk druhý den do práce, může je to nakonec být snad i výhoda. S pitím jsem se držela při zdi, dokonce jsem se ani nepřipojila s pitím panáků, nutno ovšem podotknout, že to bylo mimo jiné proto, že se žádná z přítomných žen nenabídla k bodyshotu.

Ve čtvrtek 21.7. jsem kolem poledne odjela se Střelkyní a synovci do Velemína. Její otec tam vlastní starý mlýn, kam jsme jezdili jako děti. Já jsem se tam naučila jezdit na kole a dostala jsem tam nemálo výchovných pohlavků. Taky tam jsou pohřbení Césanne a Pišinka. Přijela jsem tam pohřbít Damien. Skoro celý den pršelo, ale v podvečer se vyčasilo, tak jsem nafasovala rycí vidle a rýč a šla jsem vykopat hrobeček pro urničku. Mám pocit, že to zní absurdně, ale vím, že ve chvílích zoufalství a smutku mne bude těšit, že je Damien v Česku s ostatními kočkami. Kromě hrobečku jsem fotila kluky a myslím, že jsem měla štěstí na dobrý záběr.


V pátek ráno jsem se vykopala lehce nachlazená z postele, dostala jsem k snídani šalvějový čaj a trhanec a vypravila jsem se do Prahy. Cesta autobusem do Prahy by nebyla ničím zajímavá, kdyby bus v jednu chvíli nezačal prudce brzdit. Auto před námi zpomalovalo, jezdilo z pruhu do pruhu a nakonec zastavilo. Bus taky zastavil. Řidič auta vystoupil a obvinil řidiče busu, že od busu odlétl kámen. Pak si hysterický řidič auta mobilem vyfotil řidiče busu a uvolil se jet dál. Strašlivě mne to naštvalo, protože zastavit na dálnici je krajně nebezpečné. Náš řidič neměl jinou šanci než zastavit taky, ale kdyby se někomu něco stalo, tak to půjde na vrub jemu. Když jsme dojeli do Prahy, tak jsem řidiči dala na sebe kontakt, kdyby se ještě něco dělo, protože kdyby si to prase, co zastavilo na dálnici, skutečně na něco stěžovalo, tak jsem ochotna řidiči autobusu dsvědčit, kdo se choval jako kretén. V Praze jsem nasedla na bus do Brna a ve čtyři už jsem si v Brně kupovala plavky Litex. Večer jsem strávila u Hanky s Jakubem. Nejdřív jsme šli na procházku s psiskem, cestou jsem si vyfotila trnky, a pak jsme plánovali jejich výlet do San Franciska.


V sobotu jsem měla sraz s Markétou. Poručila jsem si, že musím vyzkoušet Hansen a byl to rozhodně dobrý nápad. V Hansenu jsem váhala mezi telecím řízkem a telecími líčky. Nechala jsem si poradit od číšníka a ten mi doporučil líčka. Podezírala jsem ho trochu, že mi to poradil kvůli tomu, že líčka byla o dvacku dražší. Ale když jsem to ochutnala, tak jsem naznala, že mi poradil skvěle. Telecí líčka v Hansenu jsou úžasná slizoidní záležitost, která mne naprosto uchvátila. Něco tak skvělýho jsem snad nikdy neměla, jemňounké libové maso prorostlé měkkounkou šlachou nebo čím. No úžasný. Dokonce jsem přemýšlela, jestli si na ně nemám zajít ještě jednou v neděli, ale bála jsem se, že bych si připadala jako magor. Takže příští rok. Sobotní večer jsem strávila s Okouny. Jak to v Brně bývá, byl to poklidný a decentní večer. Zjistila jsem, že tři Birelly mají při nachlazení podobný účinek jako jedno pivo a že se jich víc nedá vypít, pokud člověk nechce mít pocit, že má v břiše žábu. K večeři jsem si dala jitrnici, ať si trochu užiju těch českých jídel. A přespávala jsem v cizím bytě s vrnící kočkou, jak jsem již zmínila.

V neděli ráno jsem odvolala návštěvu Zlína a jela jsem do Prahy. Brno bylo kolem jednácté dopoledne naprosto vylidněné.


28.07.2011, 0:39:41 . . .